Constitutional Court dismisses complaint for exhaustion of remedies as final appeal decision was not challenged.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by Mr. and Mrs. Bäumel against the Supreme Court's dismissal of their appeal. The applicants argued that their claim for damages was violated, but they failed to challenge the Supreme Court's decision denying their appeal. The Court ruled that the constitutional complaint was inadmissible because the final judicial decision remained unchallenged, violating the principle of exhaustion of remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies, specifically requiring the challenge of the final decision on the last available appeal.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Bäumela a Václava Bäumela, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3074/2010 a proti výroku I. odst. 2 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013 č. j. 10 Co 260/2009-893, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jejich návrhu na náhradu škody s příslušenstvím.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé podle petitu, kterým je Ústavní soud vázán, ale i v návětí a odůvodnění ústavní stížnosti napadají pouze rozsudek odvolacího soudu a předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu.
V nyní projednávaném případě přitom stěžovatelé podali dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž soudem následně přijaté usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, však ústavní stížností nenapadli. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 25 Cdo 634/2015-929, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, pouze dovozují lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Jestliže tedy stěžovatelé rozhodnutí dovolacího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byli podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinni vyčerpat, svou ústavní stížností nenapadli a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhli, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 4289/12
,
I. ÚS 2007/13
,
I. ÚS 1716/13
,
II. ÚS 723/13
,
II. ÚS 2361/13
,
III. ÚS 3255/14
další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj