Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies; applicant failed to challenge Supreme Court's dismissal of appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Dr. et Bc. Josefa Kožíška MBA, zastoupeného Mgr. et Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem Konviktská 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 393/2012-159 ze dne 4. 1. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Sm 345/2008-151 ze dne 7. 9. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem této subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele (č. j. 29 Cdo 1064/2013-170 ze dne 30. 5. 2013). Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Takováto situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 58/95

,

II. ÚS 724/02

,

I. ÚS 242/03

,

IV. ÚS 270/05

,

III. ÚS 1980/07

,

IV. ÚS 2981/08

,

II. ÚS 1398/09

,

II. ÚS 1710/10

,

I. ÚS 2007/13

aj., všechna dostupná z http://www.usoud.cz).

Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel skutečně nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z úvodní strany je zřejmé, že stěžovatel za účastníky řízení označil výhradně Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze a z obsahu vlastní argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel nevznáší vůči argumentaci Nejvyššího soudu byť jedinou námitku; všechny své výhrady směřuje toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, ačkoliv usnesení Nejvyššího soudu obsahuje další, judikaturní důvody, a to přesto, že stěžovatel byl v řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem. Tu je proto třeba uvést, že v případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze (výlučně) rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. k tomu usnesení ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2007/13

ze dne 23. 7. 2013; II. ÚS 4289/12 ze dne 28. 6. 2013; I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013; II. ÚS 723/13 ze dne 7. 5. 2013 atd.).

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj