Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding solar levy's EU compliance without preliminary reference.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BS Park II. s. r. o., se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 1 Afs 109/2015-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít především tím, že Nejvyšší správní soud nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") předběžnou otázku týkající se souladu institutu solárního odvodu podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, s unijním právem.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 11 Af 61/2014-47 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 8. 2014 č. j. 22072/14/5000-14203-711413. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 1. 2014 č. j. 131/14/4022-07000-303318, ze dne 13. 1. 2014 č. j. 23210/14/4022-07000-303318, ze dne 10. 2. 2014 č. j. 32438/14/4022-07000-303318 a ze dne 25. 3. 2014 č. j. 67757/14/4022-07000-303318. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost.

Rozhodnutími správního orgánu prvního stupně byly podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (E.ON Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solárního odvodu) za stěžovatelku jako poplatníka podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.", s účinností od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V takto vymezeném rozsahu Ústavní soud posoudil věc a namítané porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Předmětem přezkumu v projednávané věci je způsob, jakým správní soudy posoudily rozhodnutí správních orgánů, jimiž byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky proti solárnímu odvodu, který od ní byl vybrán na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. Jádro stěžovatelčiny argumentace se týká (stěžovatelkou popíraného) souladu úpravy solárního odvodu s právem EU a okolnosti, že správní soudy - především Nejvyšší správní soud - k posouzení této věci nepředložily předběžnou otázku SDEU.

Ústavní soud konstatuje, že ze strany správních soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 271/96

(všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz). Soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 521/05

,

III. ÚS 151/06

nebo

III. ÚS 677/07

).

Správní soudy zejména náležitě zohlednily závěry konstantní judikatury týkající se problematiky solárních odvodů, které vycházejí z nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. a navazujících ustanovení právních předpisů. Přihlédly rovněž k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kterým bylo v návaznosti na nález

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

vysloveno, že konkrétní dopady solárního odvodu nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, jakož ani v soudním řízení, které na ně navazuje, nýbrž jen prostřednictvím institutu prominutí daně (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1273/14

,

II. ÚS 1157/14

nebo

III. ÚS 732/13

). V této souvislosti lze pro úplnost poukázat rovněž na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2216/14

, v němž byla analyzována navazující judikatura i postup dalších orgánů veřejné moci po vydání nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

.

Správní soudy se obsáhle a důkladně vypořádaly rovněž s námitkou, která tvořila jádro ústavní stížnosti, totiž s otázkou souladu právní úpravy institutu solárního odvodu podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. s právem EU. Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil svůj závěr, jímž neshledal rozpor úpravy solárního odvodu s unijním právem, a to zejména z pohledu směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, ve znění pozdějších předpisů, z níž vycházela ve své argumentaci rovněž stěžovatelka a kterou byly s účinností od 1. 1. 2012 nahrazeny směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/30/ES o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě.

Co do přezkumu souladu výběru solárního odvodu s požadavky unijního práva správní soudy vedle nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, v němž byly podrobně analyzovány otázky souladu zavedení institutu solárního odvodu s mezinárodními závazky České republiky, vycházely zejména z vlastní konstantní judikatury, konkrétně z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 Afs 80/2012-40, resp. z navazujícího rozsudku ze dne 9. 1. 2013 č. j. 1 Afs 94/2012-28 (srov. též usnesení

sp. zn. I. ÚS 1021/13

). Vycházejíce z provedeného rozboru české právní úpravy solárních odvodů ve světle relevantních ustanovení práva EU pak neshledaly ani naplnění podmínek pro předložení předběžné otázky SDEU, přičemž i tento svůj závěr odpovídajícím způsobem odůvodnily.

Závěrem Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka, resp. její sesterské společnosti zastoupené týmž zástupcem v minulosti opakovaně neuspěly s ústavními stížnostmi založenými na obdobné argumentaci rozporu institutu solárního odvodu s právem EU (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 1325/15

,

II. ÚS 1318/14

,

IV. ÚS 3046/13

nebo

I. ÚS 2591/13

, ve věcech jiných stěžovatelů srov. k téže právní otázce např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2483/14

,

II. ÚS 2071/14

nebo

II. ÚS 1660/14

). Ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od svých opakovaně vyslovovaných závěrů ani v nyní projednávané věci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu