Constitutional Court dismisses complaint claiming administrative court violated fair trial rights regarding solar levy compliance with EU law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky BS Park II. s. r. o., se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 7 Afs 264/2014-35 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2014 č. j. 11 Af 47/2013-47 zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 9. 2013 č. j. 23128/13/5000-14203-711413. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně ze dne 4. 1. 2013 č. j. 2628/13/4022-07000-303318, ze dne 5. 2. 2013 č. j. 28187/13/4022-07000-303318, ze dne 21. 2. 2013 č. j. 46124/13/4022-07000-303318, ze dne 2. 4. 2013 č. j. 108993/13/4022-07000-303318 a ze dne 15. 4. 2013 č. j. 128677/13/4022-07000-303318. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2015 č. j. 7 Afs 264/2014-35 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 11. 2014.

2. Rozhodnutími správního orgánu prvního stupně byly podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce E.ON Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solárního odvodu) za stěžovatelku jako poplatníka za období měsíců srpna, září, října, listopadu a prosince 2012. Tento odvod byl plátcem proveden na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb.", s účinností od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů).

3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 5. 5. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud rozsudek zrušil a věc vrátil Nejvyššímu správnímu soudu k novému projednání. Nosnou částí své argumentace namítala zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správním soudům vytýkala, že ve svých rozhodnutích nevyslovily rozpor právní úpravy solárního odvodu jako takové, a tedy i jeho výběr od stěžovatelky za předmětná období s relevantním předpisy práva Evropské unie, zejména pak se směrnicemi na úseku získávání energie z obnovitelných zdrojů a podpory její výroby. Obecné soudy zasáhly do jejích základních práv, pokud nepředložily Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se souladu institutu solárního odvodu podle zákona č. 180/2005 Sb. s unijním právem.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předmětem přezkumu v projednávané věci je způsob, jakým správní soudy posoudily rozhodnutí správních orgánů, jimiž byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky proti solárnímu odvodu, který od ní byl vybrán za období měsíců srpna, září, října, listopadu a prosince 2012, a to na základě § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. Jádro stěžovatelčiny argumentace se týká (stěžovatelkou popíraného) souladu úpravy solárního odvodu s právem Evropské unie a okolnosti, že správní soudy k posouzení této otázky nepředložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

8. Ústavní soud konstatuje, že ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997

sp. zn. III. ÚS 271/96

(N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006

sp. zn. III. ÚS 521/05

(N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006

sp. zn. III. ÚS 151/06

(N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007

sp. zn. III. ÚS 677/07

(N 179/47 SbNU 371)].

9. Správní soudy zejména náležitě zohlednily závěry konstantní judikatury týkající se problematiky solárních odvodů a vycházející z esenciálního nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

(220/2012 Sb., N 102/65 SbNU 367), jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. a navazujících ustanovení právních předpisů. Vycházely rovněž z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 (3000/2014 Sb. NSS, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz), kterým bylo v návaznosti na nález

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

vysloveno, že konkrétní dopady solárního odvodu nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, jakož ani v soudním řízení, které na ně navazuje, nýbrž jen prostřednictvím institutu prominutí daně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014

sp. zn. II. ÚS 1273/14

, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení č. j. 1 Afs 76/2013-57, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014

sp. zn. II. ÚS 1157/14

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013

sp. zn. III. ÚS 732/13

). V této souvislosti lze pro úplnost poukázat rovněž na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015

sp. zn. II. ÚS 2216/14

, v němž byla analyzována navazující judikatura i postup dalších orgánů veřejné moci po vydání nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015

sp. zn. I. ÚS 1638/15

).

10. Správní soudy se obsáhle a důkladně vypořádaly rovněž s námitkou, která tvořila jádro ústavní stížnosti, totiž s otázkou souladu právní úpravy institutu solárního odvodu podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. s právem Evropské unie. Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil svůj závěr, jímž neshledal rozpor úpravy solárního odvodu s unijním právem, a to zejména z pohledu směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, ve znění pozdějších předpisů, z níž vycházela ve své argumentaci rovněž stěžovatelka a kterou byly s účinností od 1. 1. 2012 nahrazeny směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/30/ES, o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě.

11. Co do přezkumu souladu výběru solárního odvodu s požadavky unijního práva správní soudy vedle nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/2011

, v němž byly podrobně analyzovány otázky souladu zavedení institutu solárního odvodu s mezinárodními závazky České republiky, vycházely zejména z vlastní konstantní judikatury, konkrétně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 Afs 80/2012-40 (Sb. NSS 2808/2013), resp. navazujícího rozsudku ze dne 9. 1. 2013 č. j. 1 Afs 94/2012-28 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013

sp. zn. I. ÚS 1021/13

, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku č. j. 1 Afs 94/2012-28). Vycházejíce z provedeného rozboru české právní úpravy solárních odvodů ve světle relevantních ustanovení práva Evropské unie pak neshledaly ani naplnění podmínek pro předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, přičemž i tento svůj závěr odpovídajícím způsobem odůvodnily; ani v tomto směru tak obecné soudy nemohly zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.

12. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka, resp. její sesterské společnosti zastoupené týmž zástupcem v minulosti opakovaně neuspěly s ústavními stížnostmi založenými na obdobné argumentaci rozporu institutu solárního odvodu právem Evropské unie (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014

sp. zn. II. ÚS 1318/14

, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2014

sp. zn. IV. ÚS 3046/13

nebo usnesení Ústavního ze dne 17. 10. 2013

sp. zn. I. ÚS 2591/13

, ve věcech jiných stěžovatelů srov. k téže právní otázce např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014

sp. zn. I. ÚS 2483/14

, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2014

sp. zn. II. ÚS 2071/14

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2014,

sp. zn. II. ÚS 1660/14

). Ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od svých opakovaně vyslovených závěrů ani v nyní projednávané věci.

III. Závěr

13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu