Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding administrative court review of renewable energy law application.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BS Park II, s.r.o, IČ 290 08 379, se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, právně zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře HKDW Legal, s.r.o., Praha 1, Na Příkopě 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2013, č.j. 1 Afs 17/2013-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2013, č.j. 10 Af 553/2012-69; ze dne 6. února 2013, č.j. 10 Af 429/2012-83; ze dne 13. března 2013, č.j. 10 Af 486/2012-61, a č.j. 10 Af 614/2012-44; a ze dne 2. dubna 23013, č.j. 10 Af 9/2013-54.

Stěžovatelce coby provozovatelce fotovoltaické elektrárny, nebyly uhrazeny v plné výši vyfakturované dodávky elektrické energie smluvnímu odběrateli, a to v důsledku odvodu, zavedeného novelou do ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v platném znění. Postup, jemuž se stěžovatelka bránila před finančními orgány i před správními soudy, a který se netýká pouze jí, je dle stěžovatelky v rozporu s právem Evropské unie. Proto stěžovatelka již v řízení před krajským soudem navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Správní soud tak ovšem neučinil a ani se s předloženými námitkami v tomto směru nevypořádal a toliko chybně odkázal na judikát Ústavního soudu, který se však touto otázkou nezabýval. Ani Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku a sám námitku stěžovatelky povrchně posoudil. Opomněl přitom posoudit otázku systematickým a teleologickým výkladem, ačkoliv tak, dle judikatury Ústavního soudu (

sp. zn. II. ÚS 1009/08

; II. ÚS 2504/10; II. ÚS 1658/11), učinit měl. Tím Nejvyšší správní soud použil v soudním rozhodování libovůli a založil tak protiústavnost svého rozhodnutí. Proto stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 553/2012, jakož i s dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z následujících důvodů zjevně neopodstatněná.

Ze stěžovatelkou předložených rozhodnutí finančního ředitelství, správních žalob, rozhodnutí krajského soudu i kasačních stížností, se podává, že stěžovatelka po celou dobu řízení není spokojena především s novelou zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a v důsledku toho s příslušnými rozhodnutími orgánů veřejné moci. V průběhu celého řízení namítala nesprávnost aplikace zákona, v jehož důsledku byl její příjem z provozu fotovoltaické elektrárny snížen a tím ztížena návratnost investice.

V ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu správnímu soudu povrchní posouzení jejího požadavku na posouzení souladu novely s mezinárodními smlouvami. Z napadeného rozsudku je však patrné, že Nejvyšší správní soud se dostatečně s námitkami stěžovatelky vypořádal, a to jak přímo v napadeném rozhodnutí, tak i odkazem na svoji judikaturu (rozsudek č.j. 1 Afs 80/2012-40), ve vztahu ke směrnici, jejíž aplikace se stěžovatelka v kasačních stížnostech domáhala. Neobstojí přitom ani námitka, že soud neměl kompetenci sám soulad posoudit a byl povinen věc s předběžnou otázkou předložit. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že evropské směrnice nemají přímý dopad na její věc, ani nezavazují stát k nějakému konkrétnímu zákonnému opatření.

Samo přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti předložit předběžnou otázku je nepostačující. Proto fakt, že stěžovatelka není se závěry kasačního soudu spokojena, nezakládá bez dalšího důvodnost její ústavní stížnosti. Jak je přitom z lustra Ústavního soudu patrné, obdobné námitky, jako v právě projednávané ústavní stížnosti, vztahující se k obdobným rozhodnutím orgánů veřejné moci, předložila, prostřednictvím téhož advokáta i další společnost propojená vlastníkem i jednateli se stěžovatelkou. Pro stručnost proto lze na usnesení ze 17. října 2013,

sp. zn. I. ÚS 2591/13

, odkázat.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu