Constitutional Court dismisses complaint for inadmissibility as final appeal decision was not challenged. Stayer only attacked lower court ruling while missing final appeal judgment. Court rejects complaint due to failure to exhaust all legal remedies. The principle of subsidiarity requires exhausting all available remedies before constitutional review. Only the final decision can be challenged via constitutional complaint. Exhaustion of remedies is a strict requirement for admissibility. The court emphasizes legal certainty and procedural hierarchy.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti BELANI KOMPANI, s.r.o., se sídlem Kloboučnická 1425/13, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Průchova 41, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 341/2014-119 ze dne 29. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2014 č. j. 64 EXE 2434/2011-69, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením tamního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 64 EXE 2434/2011-24 a návrh povinného na odklad provedení exekuce nařízené usnesením tamního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 64 EXE 2434/2011-24. Dovolání proti usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1422/2015-162 odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka ústavní stížností, jak je zřejmé z návětí podání, jeho obsahu i petitu stížnosti, napadá výhradně usnesení městského soudu. V ústavní stížnosti pouze uvádí, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dnem 10. 6. 2015.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.

Rozhodnutí dovolacího soudu jako poslední procesní prostředek, který byla stěžovatelka podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním povinna vyčerpat, však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhla. Požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí nevyplývá ani z textu ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka se vůči němu nijak nevymezuje a nečiní je předmětem hmotně právních ani procesně právních úvah; všechny své výhrady směřuje pouze proti usnesení městského soudu, příp. proti rozhodnutí soudu I. stupně.

Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2007/13

,

I. ÚS 1716/13

,

II. ÚS 723/13

,

II. ÚS 2361/13

).

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj