Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirement.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., bez právního zastoupení, proti nezákonnému zásahu ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 1 Nc 1321/2015 a Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 4 Co 105/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2016 se stěžovatel domáhal odstranění závadného stavu spočívajícího v nezákonném zásahu Městského soudu v Praze ve výše citované právní věci. Stěžovatel současně žádal, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zakáže správnímu orgánu - Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práv stěžovatele a obnovení stavu před jeho zásahem.

Ačkoli byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. v řízení vedeném pod

sp. zn. IV. ÚS 1520/15

,

IV. ÚS 588/14

,

II. ÚS 70/15

,

II. ÚS 492/15

,

III. ÚS 1521/15

a další). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovateli opětovně poskytoval lhůtu k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Shodně postupoval Ústavní soud ve věcech stěžovatele projednávaných pod

sp. zn. II. ÚS 2968/16

,

I. ÚS 2969/16

a

IV. ÚS 2974/16

.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. ledna 2017

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj