Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to mandatory lawyer representation requirement not met by petitioner.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint and his request to revoke the mandatory lawyer representation clause in the Constitutional Court Act. The petitioner failed to appear with a lawyer, despite prior knowledge of this requirement from previous cases and the content of his own complaint. The court dismissed the appeal because the petitioner did not rectify the procedural defect within the extended deadline and because the court lacks jurisdiction to review the law governing its own proceedings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; Mandatory lawyer representation is a strict condition for filing a constitutional complaint, and failure to comply results in dismissal without further opportunity to cure the defect if the petitioner is already aware of the obligation.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Musila, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 3. 2011, č. j. 9 C 325/2005-177, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2011, č. j. 9 C 325/2005-204, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012, č. j. 17 Co 87/2012-226, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012, č. j. 17 Co 433/2012-229, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 30 "a následující" zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, "stanovující obligatorní zastoupení účastníka bez právního vzdělání v roli stěžovatele advokátem", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však zastoupen advokátem není.
Ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996 (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), od nějž není důvod se odchýlit, dal Ústavní soud najevo, že "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".
Rozhodným prvkem advokátního zastoupení je jednak vlastní stylizace ústavní stížnosti, neboť ta má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím eliminovat neúčelné náklady, jednak záruka náležité identifikace ústavněprávně relevantních skutečností, včetně vymezení, které základní práva a svobody byly porušeny; to současně s respektem k zákonem předepsaným formálním náležitostem podání, jímž se konkrétní subjekt obrací na Ústavní soud (srov. též usnesení
sp. zn. II. ÚS 141/97
, U 12/10 SbNU 377).
Sám stěžovatel se již vícekrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 10. 6. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1029/08
, usnesení ze dne 11. 10. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1813/10
).
Nadto, že stěžovateli byla známa povinnost být zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, plyne i z toho, že v jiných řízení před Ústavním soudem byl právně takto zastoupen (srov. usnesení ze dne 2. 11 2010,
sp. zn. IV. ÚS 2964/10
, usnesení ze dne 11. 1. 2012,
sp. zn. II. ÚS 3854/11
).
Ostatně, skutečnost, že stěžovateli byla známa povinnost být zastoupen v řízení před Ústavním soudem, plyne i z obsahu (z petitu) nynější ústavní stížnosti.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že pokud mu Ústavní soud poskytne přiměřenou lhůtu k dodatečnému nalezení vhodného zástupce z řad advokátů po svátcích, pokusí se tento nedostatek ještě odstranit.
Ústavní soud proto vyčkal více než tři týdny od podání ústavní stížnosti, zda stěžovatel v této době odstraní vadu své ústavní stížnosti, o které sám ji dříve věděl (vada spočívající v neexistenci zastoupení advokátem). Tím fakticky stěžovateli lhůtu k odstranění vady ústavní stížnosti poskytl. Leč, stěžovatel vadu ústavní stížnosti přesto neodstranil.
Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem - což byl i daný případ, jak plyne ze shora uvedeného - pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto neshledal důvod, aby adresoval stěžovateli výzvu k odstranění vady ústavní stížnosti v podobě neexistence zastoupení advokátem. Smyslem výzvy k odstranění vady podání je totiž poučit (informovat) procesně neznalého stěžovatele, což by v nyní posuzovaném případě ztrácelo smysl.
Dokonce, případnou výzvou by Ústavní soud naváděl budoucí stěžovatele, že prodlužovat řízení před Ústavním soudem - a tím i potenciálně zásah do právní jistoty třetích osob - lze i tak, že podají vadnou ústavní stížnost, o jejiž vadách sice budou dobře vědět, ale takovým postupem si zajistí podstatně delší dobu k odstranění vad podání než ti, kteří podali vadné podání v dobré víře, že je bezvadné. Tím by se porušoval i princip rovnosti. Právní předpisy se mají vykládat a aplikovat tak, aby se zabránilo jejich zneužívání či obcházení jejich smyslu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení odmítl senát Ústavního soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. shodně např. usnesení ze dne 13. 10. 2011,
sp. zn. III. ÚS 2491/11
). Nadto, Ústavnímu soudu nenáleží přezkum a rozhodování o zákonu, jenž upravuje jeho postavení a pravidla řízení (srov. shodně citované usnesení).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu