Constitutional Court dismisses constitutional complaint and request for suspension of civil court orders due to lack of lawyer representation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and associated requests filed by two individuals without legal representation. The applicants argued that mandatory lawyer representation violated the core of constitutional order and sought to invalidate specific civil court orders and procedural statutes. The court rejected these claims, affirming that the requirement for legal counsel is essential to ensure the gravity of constitutional proceedings and the proper identification of constitutional rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Mandatory legal representation is required for natural persons before the Constitutional Court to ensure the gravity of proceedings and proper legal qualification of rights, and failure to comply results in the dismissal of the complaint.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) M. D. a 2) Ing. M. D., proti "opatřením učiněným senátem Krajského soudu v Brně dne 22. 6. 2011 v řízení č. j. 19 Co 187/2010", spojené návrhem na odklad vykonatelnosti těchto "opatření" a s návrhem na zrušení ustanovení § 29 a § 30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení § 14 odst. 4, § 15a odst. 2 a 3, § 15b odst. 2 a 3, § 16 odst. 2 a § 241 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil "všechna opatření učiněná senátem (Krajského soudu v Brně) dne 22. 6. 2011 v řízení č. j. 19 Co 187/2010", anebo "určil, že všechna tato opatření jsou od počátku neplatná", aby vykonatelnost těchto opatření byla odložena, a to "až do definitivního rozhodnutí o návrhu na zrušení těchto opatření, resp. o jejich prohlášení za neplatné od samého počátku", aby Ústavní soud "určil, že ustanovení § 14 odst. 4, § 15a odst. 2 a 3, § 15b odst. 2 a 3, § 16 odst. 2 a § 241 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu vždy byla a jsou v integritě ústavního a právního pořádku neaplikabilní, jejich plnění nesmí být vymáháno", a aby je "ze stejných důvodů" i zrušil.
Stěžovatelé tak výslovně činí bez zastoupení advokátem na základě kvalifikované plné moci, a to s odůvodněním, že požadavky takového zastoupení jsou "v příkrém rozporu s materiálním jádrem ústavního pořádku", a nelze se jimi proto řídit.
K odstranění - tohoto - nedostatku řádného návrhu ve smyslu ustanovení § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") byli stěžovatelé vedeni písemnou výzvou doručenou jim dne 7. 9. 2011, v níž byli též upozorněni, že nestane-li se tak ve lhůtě 10 dnů, bude návrh odmítnut.
V této lhůtě stěžovatelé vytýkanou vadu neodstranili. Ústavnímu soudu adresovali podání ze dne 19. 9. 2011, v němž trvali na "neaplikabilnosti" ustanovení § 29 a § 30 zákona o Ústavním soudu s tím, že musí být respektováno jejich "právo" podat ústavní stížnost bez zastoupení advokátem, a to "bez ohledu na stav litery zákona o Ústavním soudu". Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 "je založeno na naprosto neúplném, navíc chybném zjištění skutkového stavu, takže se Ústavní soud jím vůbec nemůže cítit vázán", přičemž "toto stanovisko vyžaduje revizi a nemůže být vůbec aplikováno na rozhodování o přijetí či nepřijetí ústavní stížnosti".
Podle § 30 odst. 1 a násl. zákona o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem.
Ve stěžovateli kritizovaném stanovisku ze dne 21. 5. 1996 (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), od nějž není důvod se odchýlit, dal Ústavní soud najevo, že "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".
Ústavní soud zde též zdůraznil, že rozhodným prvkem advokátního zastoupení je vlastní stylizace ústavní stížnosti, neboť ta má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím eliminovat neúčelné náklady, a jednak je zárukou náležité identifikace ústavněprávně relevantních skutečností, včetně vymezení, které základní práva a svobody byly porušeny, a to současně s respektem k zákonem předepsaným formálním náležitostem podání, jímž se konkrétní subjekt obrací na Ústavní soud (srov. též usnesení
sp. zn. II. ÚS 141/97
, U 12/10 SbNU 377).
Stěžovatelům je namístě současně připomenout, že Ústavnímu soudu nenáleží přezkum a rozhodování o zákonu, jenž upravuje jeho postavení a pravidla řízení (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2074/10
a
IV. ÚS 432/11
).
Jestliže se stěžovatelé těmto zásadám odmítají podrobit, nezbývá Ústavnímu soudu než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Totéž platí pro návrh na odklad vykonatelnosti napadených "opatření", neboť je návrhem k ústavní stížnosti akcesorickým.
Návrh na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení odmítl senát Ústavního soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu