Constitutional Court dismisses appeal against civil court ruling on small debt and rejects constitutional complaint regarding procedural law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint and a request to suspend the enforcement of a district court judgment ordering payment of over 14,000 CZK. The applicant argued that the lower court violated her right to a fair trial by improperly applying civil procedure rules regarding small claims and failing to address specific evidentiary issues. The court found no constitutional violation because the lower court's decision was based on sufficient evidence that the funds repaid were for a joint debt, not unjust enrichment, and the legal reasoning was adequate.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not examine a constitutional complaint if the lower court's decision is based on sufficient evidence and adequate legal reasoning, even if the applicant claims procedural violations.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 11. 2009 čj. 4 C 14/2009-91 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 1. 2010 se I. K. (dále též "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 11. 2009 vydané v řízení o zaplacení částky 7.750 Kč s příslušenstvím. S poukazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a na hrozící výkon rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), jež zní: (2) Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 12. 11. 2009 nalézací soud zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 7.750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na nákladech řízení částku 14.918 Kč (výrok II.).
III. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že nalézací soud nerespektoval při rozhodování ve věci platnou právní úpravu, nesprávným výkladem podmínek pro závazkový vztah z půjčky případně z bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem porušil právo dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nesplnil povinnost uloženou soudům čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; současně došlo k zásahu do práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Návrh na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila poukazem na novelu tohoto ustanovení (zřejmě měla na mysli bod 89. zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla hranice 2.000 Kč zvýšena na částku 10.000 Kč) a tvrzením, že takto byla zkrácena v rozporu s Listinou a Ústavou na svém procesním právu podat řádný opravný prostředek proti rozsudku. Vyjádřila přesvědčení, že k právu domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny náleží i právo na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně vyplývající "ze základní zásady civilního procesu v podobě dvouinstančnosti soudního řízení."
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba odmítnout z následujících důvodů.
1. K návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění:
Podstatou s ústavní stížností spojeného návrhu je mylné přesvědčení stěžovatelky, že součástí práva na spravedlivý proces v civilních věcech je i neomezené právo na řádný opravný prostředek, tj. odvolání.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, zpravidla doprovázenou odkazem na princip vyjádřený v nálezu ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 [Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)], dle které z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (388-387) a dále usnesení ze dne 3. 10. 2001 II. ÚS 436/01, Sb. n. u., sv. 24, str. 529 (533), nález ze dne 10. 10. 2002 III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95 (100) a nález ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)].
Obdobně ustáleně judikuje i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku ze dne 8. 11. 2007 ve věci Soffer proti České republice (stížnost č. 31419/04, odst. 29, dostupné na http://www.echr.coe.int a www stránkách ministerstva spravedlnosti - Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem) opakovaně uvedl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje Vysoké smluvní strany ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů.
Z uvedených důvodů se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.
2. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem:
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením v řízení provedených důkazů nalézacím soudem a způsobem, jakým vyložil a aplikoval relevantní ustanovení občanského zákoníku.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález
III. ÚS 23/93
, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutí nalézacího soudu neshledal. Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné peníze nebyly bezdůvodným obohacením, neboť dle provedeného dokazování šly na úhradu společného dluhu žalované a jejího bývalého manžela. Rozhodnutí nalézacího soudu také dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno. V důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah z důvodu porušení pravidel spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález
IV. ÚS 135/99
, Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález
III. ÚS 150/93
, Sb. n. u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález
III. ÚS 84/94
, Sb. n. u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).