III.ÚS 61/94 · Ústavní soud České republiky

Provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. 2. 1995 v ústním jednání a v senátě

ve

věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu v Hradci Králové, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 887/93 ze

dne 23. 2. 1994, se zrušuje.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala zákonné

podmínky jejího věcného projednání (§ 72 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993

Sb.),

napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn.

12 Co

887/93 ze dne 23. 2. 1994); aniž by však své tvrzení podrobněji rozvedl,

tvrdil, že označený soud, jako orgán veřejné moci, tímto rozhodnutím

zasáhl do

jeho ústavně zaručených práv (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.),

zejména těch, která vyplývají z ustanovení čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 11

odst. 4

Listiny základních práv a svobod; (v podrobnější argumentaci), dospěl

posléze k

právním závěrům, jak z odvolání a obdobně z odůvodnění rozhodnutí soudu

I. stupně, tak i z obsahu ústavní stížnosti je patrno.

Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem shora označené

rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník tohoto řízení (§ 76 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb.), odmítl vývody stěžovatele, a odkázal především

na

odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podaný výklad, především ustanovení

§ 4

odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., je zcela v souladu s cílem a smyslem citovaného

zákona, jakož i ustálenou judikaturou obecných soudů; navrhl proto, aby

Ústavní

soud ČR ústavní stížnost pro nedostatek zákonných důvodů zamítl.

Ústavní soud ČR, aniž se dotýkal meritorní stránky věci, z obsahu

vyžádaného spisu (Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 50/92) zjistil,

že soud

I. stupně, tj. Okresní soud v Jičíně, svým rozsudkem ze dne 21. dubna

1993

zamítl žalobu stěžovatele (v původním řízení spolu s dalším účastníkem

řízení

žalobce) na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání

nemovitostí (v žalobě blíže označených a popsaných), a to v podstatě

proto, že

po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že žalovaný posuzované

nemovitosti nenabyl v rozporu s předpisy v rozhodné době platnými, případně

na

základě svého protiprávního zvýhodnění.

V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí odmítl stěžovatel právní

závěry soudu I. stupně a řízení jemu předcházejícímu vytkl především

kusost,

kterou spatřoval jednak v opomenutí jim navržených důkazů (včetně výslechu

účastníků řízení), jednak v tom, že - poté co řízení (za účelem přestávky)

bylo

soudem I. stupně přerušeno - nebylo mu umožněno vznésti důkazní návrhy

další.

Co do merita věci, označil hodnocení provedených důkazů soudem I.

stupně za nesprávné a pro zmíněnou již kusost řízení odporující jak stavu

věci,

tak tehdy platnému právnímu režimu; domáhal se proto toho, aby takto

napadený

rozsudek byl Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím,

zrušen a

věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu projednání (§ 221 odst. 1 lit.

a)

o.s.ř.).

Odvolací soud v opravném řízení (mimo dotazy (?) na druhého žalobce

a

žalovaného) další důkazy neprovedl a svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne

23. února 1994) ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Z téhož spisu (č. l. 67 a 68) Ústavní soud ČR zjistil, že mimo (v

protokolu o jednání blíže označené) listinné důkazy a přednesy (vyjádření)

zástupců účastníků soud I. stupně další procesní úkony neprovedl, a že

obdobně

v přiměřeném rozsahu (č. l. 89, 89 v.) postupoval v řízení o odvolání

odvolací

soud.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (č. l. 70 - 73), a zejména pak

z

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 91 - 94) vyplynulo, že oba

obecné

soudy, co do merita věci, dospěly v podstatě ke shodným právním závěrům

a že,

pokud jde o odvolací soud, zůstaly nepovšimnuty námitky odvolatele co

do

vytýkané neúplnosti řízení; posuzováno z tohoto hlediska je v naznačeném

směru

rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§ 157 odst. 2, § 223 o.s.ř.).

Bylo řečeno již dříve, jaká pochybení ve své ústavní stížnosti

stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal; co do námitek stran merita

rozsouzené věci Ústavní soud ČR se jimi nezabýval, a to proto, že již

dříve ve

svých nálezech vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn k přezkumnému

dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů (sr. kupř. Sbírku nálezů

a

usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 34), příp. jak je třeba chápat ústavní

ochranu vlastnictví ve smyslu Listiny základních práv a svobod (sr. Sbírku

nálezů a usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 5); postačí proto na tato

předchozí rozhodnutí odkázat.

V podstatě z obdobných důvodů nebylo lze přijmout strohé vývody ústavní

stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, odhlédnuto od toho, že tyto články na posuzovanou materii,

obsahujíce jiné ústavně právní principy - věcně nedopadají a jsou především

poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné

činnosti respektoval práva (a svobody) vyplývající z hlavy druhé až páté

Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o k o n

k r é t n

í práva (a svobody), jak ve zmíněných ustanoveních Listiny základních

práv a

svobod jsou konstituovány.

Ve světle těchto úvah jeví se proto námitky a vývody stěžovatele jako

nedůvodné; přesto však - byť i z jiných důvodů - bylo třeba ústavní stížnosti

vyhovět.

I zde je však na místě připomenout, že Ústavní soud ČR stojí mimo

soustavu obecných soudů, netvoří v této soustavě vrchol soudní moci,

jak tato

je konstituována ústavním předpisem, a proto také jeho zásahy do této

moci jsou

odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého

procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze

rozuměti

jinak, než že Ústavní soud, ve vztahu k soudům obecným, svou činností

je

povolán k tomu, aby především dbal v konkrétní věci na procesní čistotu

toho

kterého řízení.

Na již zmíněných zásadách spravedlivého procesu spočívá obecní procesní

norma, tj. - v posuzované věci - občanský soudní řád; ten obecným soudům

označuje důkazní prostředky, k nimž mimo ostatní náleží též i výslech

účastníků, z něhož podle zásad o volném hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.)

lze

čerpat zjištění potřebná pro spolehlivé závěry o skutkovém základu projednávané

věci (§ 6 o.s.ř.).

I když praxe obecných soudů (a z části též procesní nauka) k tomuto

druhu důkazů přistupuje s určitou nedůvěrou (sr. Bureš-Drápal: Občanský

soudní

řád - komentář), nelze takový důkaz za současné procesní úpravy a priori

odmítat, a to tím spíše, jestliže se jej účastníci nebo jen některý z

nich

dovolávají. V té souvislosti je ovšem třeba zdůraznit zásadní rozdíl

mezi

výslechem účastníka (provedeným jako důkaz) a jeho tvrzením, ať toto

vyplývá ze

samotného návrhu, písemného vyjádření nebo ústního přednesu, neboť takováto

tvrzení pro svou zcela odlišnou procesní povahu nemohou výslech účastníka

nahradit, a to tím spíše, jestliže taková tvrzení jsou součástí přednesu

účastníkova zástupce.

Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého

procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst.

1),

nutno proto rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem

(o.s.ř.),

v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost

vyjádřit

se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod)

a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení

pro

zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu

právu

účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně

návrhů

důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí

vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,

které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)

navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění

je

nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud

neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení

obecných

procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými

v

hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních

práv a

svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák.

č. 1/1993

Sb.

Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem

rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř.

(podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí

nejen

nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c), 243b odst. 1

al. 2

o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z

výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést v š e

c h n y

důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).

Jestliže tedy v posuzované věci, především Krajský soud v Hradci

Králové, jako soud odvolací, se procesními námitkami stěžovatele nezabýval

(č.

l. 89 spisu), a jestliže - posuzováno z tohoto hlediska - je i ve svém

rozhodnutí (č. l. 91 - 94) zcela opomněl (své stanovisko k nim nezdůvodnil),

postupoval v rozporu se zásadami vyloženými shora a své rozhodnutí zatížil

vadami, majícími charakter očividně protiústavní (čl. 95 odst. 1 úst.

zák. č.

1/1993 Sb.).

Ústavnímu soudu ČR - aniž by se ve svých úvahách jakkoli zabýval

meritorní stránkou rozsouzené věci - proto nezbylo, než rozhodnout, jak

již

řečeno, byť z jiných důvodů než těch, jimiž se zabývala samotná ústavní

stížnost, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 16. 2. 1995