III.ÚS 190/01 · Ústavní soud České republiky

K nutnosti provádět dokazování při objasňování dopravních přestupků podle procesních řádů

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu 2001

v senátě, ve věci ústavní stížnosti MUDr. E. P., za účasti Policie

České republiky - Správy západočeského kraje, Krajského dopravního

inspektorátu, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne

21. prosince 2000, č.j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti

rozhodnutí správního orgánu, takto:

Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince

2000, č. j. 30 C 151/2000-31, se zrušuje.

Odůvodnění

I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 27. března

2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č.

j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena

v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož

i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu

vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst.

2 Listiny.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn.

30 C 151/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh

ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou dle části páté hlavy druhé o. s. ř.

domáhala před obecným soudem zrušení rozhodnutí Policie České

republiky - Správy západočeského kraje, krajského dopravního

inspektorátu, ze dne 18. dubna 2000, č. j. PZC-408/DP-2000, jímž

bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Okresního

ředitelství Policie České republiky, dopravního inspektorátu

v Domažlicích ze dne 8. března 2000, č. j. ORDO-838-200/DI-SR-99,

kterým byla uznána vinou z přestupku proti bezpečnosti

a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b) zák.

č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

a přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b)

téhož zákona, jichž se měla dopustit porušením ustanovení § 7

odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti

a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění

pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 15 odst. 5 písm.

a) a c) vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních

komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla podle

§ 22 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 12 zák. č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve

výši 4.000,-Kč. V žalobě stěžovatelka namítala zejména podstatné

vady v řízení před správními orgány, když tyto použily jako důkazy

svědeckou výpovědí zápisy o podaném vysvětlení podle zák. č.

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších

předpisů. Dle jejího přesvědčení tyto záznamy nutno považovat

za záznamy úkonů předprocesního stadia a nelze je využívat jako

důkazy. V důsledku neprovedení důkazů svědeckou výpovědí před

správním orgánem v průběhu ústního jednání se stěžovatelka, takto

navrhovatelka v řízení před obecným soudem, cítí zkrácena v právu

účastnit se jednání a klást svědkům otázky. Stěžovatelka dále

v žalobě považuje za nedostatečnou reakci odvolacího správního

orgánu, jenž k námitkám obsaženým v odvolání proti rozhodnutí

správního orgánu I. stupně hodnotil znalecký posudek jako

nadbytečný a přihlédl k němu pouze jako k podpůrnému listinnému

důkazu.

Poté, co obecný soud provedl srovnání ustanovení § 12 odst.

2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 35 zák.

č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jež upravuje náležitosti

poučení osoby podávající vysvětlení podle zákona o Policii České

republiky, a osoby, která je v postavení svědka ve správním

řízení, dospěl k závěru, dle něhož k porušení zákonnosti ve

správním řízení nedošlo, byť správní orgán měl osoby podávající

vysvětlení poučit podle správního řádu. Soud dále konstatoval, že

při ústním jednání před správním orgánem byly protokoly o podání

vysvětlení čteny a stěžovatelce bylo umožněno k nim se vyjádřit.

Ohledně námitky týkající se znaleckého posudku soud v odůvodnění

svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že v dané věci byl znalec ve

správním řízení ustanoven na základě návrhu stěžovatelky, přičemž

tato měla možnost se k jeho obsahu vyjádřit.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci

obsaženou v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zejména

namítá porušení § 34 a § 35 odst. 5 správního řádu, tj. použití

nezákonného důkazu ve správním řízení, a tím dotčení v základním

právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož

i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu

vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst.

2 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 18. června 2001 Okresní soud Plzeň-město k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 30 C plně

odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

soudu.

II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (

III. ÚS 102/94

,

III. ÚS 114/94,

III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 142/98

,

III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii

České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 34, § 35 a § 36

zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a § 250i odst. 3 o. s. ř.

Dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o Policii České republiky

je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby,

která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení

přestupku a jeho pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo

pohřešovaných osob a věcí, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se

ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu

o podání vysvětlení.

Dle § 34 odst. 1, 2 správního řádu k dokazování je možné

použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný

stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy, přičemž

důkazy jsou zejména výslech svědků, znalecké posudky, listiny

a ohledání. Ustanovení § 35 správního řádu pak upravuje povinnost

svědčit, zákaz výslechu svědka, podmínky odepření svědecké

výpovědi jakož i poučení svědka.

Je-li k odbornému posouzení skutečností důležitých pro

rozhodnutí třeba znaleckého posudku, dle § 36 správního řádu

správní orgán ustanoví znalce podle příslušných právních předpisů.

Dle § 250i odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení před správním

orgánem soud přihlédne, jen jestliže vzniklé vady mohly mít vliv

na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Policie České republiky plní úkoly, vymezené v ustanovení §

2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k čemuž ji

uvedený zákon svěřuje oprávnění, zakotvená v § 12 až 25. Mezi tato

je zařazen i právní institut podávání vysvětlení, jenž slouží

Policii české republiky, jako správnímu orgánu, ke zvážení, zda

v daném případě došlo ke spáchání přestupku a zda osoba, která

takové vysvětlení podala, bude vyslechnuta jako svědek. Uvedená

oprávnění nejsou součástí ani trestního ani správního řízení,

jejich smyslem a účelem ve vztahu k těmto řízením je umožnit

policii efektivní zahájení správního, resp. trestního řízení.

Procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe

oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp.

propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti

a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem

výslovně upraveno. Příkladem v této souvislosti je § 39 odst. 1

správního řádu, § 135 o. s. ř., § 112 odst. 2 tr. řádu, nebo § 63

zákona o Ústavním soudu.

Pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž

důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit

a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným

procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. Tyto

požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel,

jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod

kautely, vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podřazením skutkových okolností věci, jež jsou mezi účastníky

řízení nesporné, pod naznačený normativní rámec v rovině

jednoduchého i ústavního práva nelze než konstatovat, že svým

postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud

Plzeň-město porušil ustanovení § 250i o. s. ř. a § 34 a 35

správního řádu, když uznal jako důkaz svědeckou výpovědí

v správním řízení vysvětlení podané dle § 12 zákona o Policii

České republiky, a v důsledku toho nedostál kautelám plynoucím pro

řádný proces z čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr obdobný nutno

vyjádřit i v souvislosti s nedodržením podmínek ustanovení znalce

správním orgánem I. stupně, když na uvedené procesní pochybení

odvolací správní orgán i obecný soud reagovaly akceptací

"znaleckého posudku" v podobě listinného důkazu. Svým postupem

tímto v oblasti důkazního práva umožnily obejít procesní podmínky

provedení určitého typu důkazu a tím i smysl a účel, jenž s ním

právní úprava spojuje.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1

Listiny, Ústavní soud rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne

21. prosince 2000, č. j. 30 C 151/2000-31, zrušil [§ 82 odst.1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. listopadu 2001