Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of civil court remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti, kterou podal Nguyen Vinh, zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 155/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá vydání nálezu, v němž by Ústavní soud deklaroval, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 - přidělením stěžovatelovy věci podle rozvrhu práce specializovanému senátu 28 C - bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, zaručené ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce; v návaznosti na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uvedenému soudu přikázal jednak změnit rozvrh práce "tak, aby účastníci řízení měli v případě mylného zápisu věci možnost uplatňovat základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny", a jednak rozvrhnout všechny žaloby, které napadly na soud dne 19. 5. 2015 a byly přiděleny senátu 28 C (včetně věci stěžovatele projednávané pod sp. zn. 28 C 155/2015) mezi jednotlivé občanskoprávní senáty podle rozvrhu práce.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

V souladu s ustanovením § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 615/03

,

sp. zn. II. ÚS 1179/10

,

sp. zn. I. ÚS 3304/10

, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další zde odkazovaná rozhodnutí) konstatoval, že ústavní stížnost ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

V posuzovaném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na zákonného soudce podle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny v dosud neskončeném civilním řízení. Stěžovatelova námitka je však uplatnitelná jak v nalézacím, tak v odvolacím řízení, respektive jako důvod žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) občanského soudního řádu. Stěžovatel má tedy zjevně k dispozici prostředky občanského soudního řádu k ochraně svých práv; teprve po jejich vyčerpání, pokud by se nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.

Za dané procesní situace byl tedy návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, což ostatně vyplývá i z konstantní rozhodovací praxe (srov. usnesení ze dne 14. ledna 2016

sp. zn. III. ÚS 3864/15

a ze dne 3. února 2016

sp. zn. IV. ÚS 3863/15

, vydaná ve skutkově i právně totožné věci, nebo např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. III. ÚS 2458/15

,

IV. ÚS 172/15

,

IV. ÚS 826/14

,

IV. ÚS 2572/14

,

II. ÚS 866/14

,

III. ÚS 305/13

,

II. ÚS 373/14

,

III. ÚS 2418/13

,

IV. ÚS 3805/13

).

K přehodnocení tohoto závěru přitom není (bez dalšího) způsobilé ani tvrzení, že podaná ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, "neboť se týká obecných pravidel soudu při přidělování agendy v rámci rozvrhu práce, která umožňují, aby účastník byl odňat svému zákonnému soudci." Pro stručnost na tomto místě postačí odkázat na důvody, uvedené ve výše odkazovaném usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3863/15

, vydaném v téže právní věci jiného stěžovatele, neboť níže podepsaný soudce zpravodaj neshledal důvod se od tam zaznamenaných právních závěrů jakkoli odklonit.

Je nicméně vhodné na tomto místě citovat alespoň tu část odůvodnění odkazovaného usnesení, v níž Ústavní soud zdůraznil: "Mínil-li stěžovatel argumentovat tím, že vyřešením předmětné právní otázky by bylo zabráněno vzniku či pokračování velkého množství soudních sporů (ve smyslu stovek či tisíců případů), pak nic takového neprokázal. Rovněž Ústavnímu soudu není v tomto ohledu nic známo. Pouhá teoretická možnost, že by někteří další účastníci soudního řízení mohli někdy v budoucnu čelit týmž problémům, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje. Pokud by Ústavní soud stěžovateli vyhověl a výjimku založenou citovaným ustanovením aplikoval, znamenalo by to, že by se věcí zabýval dříve, než mu, při zachování obvyklého postupu spojeného s nutností předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, náleží. Pro takové urychlené projednání však v současné době není důvod. Prominutí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva by za těchto okolností bylo především v zájmu stěžovatele samotného (event. jeho příbuzných, kteří souběžně s ním podali totožnou žalobu), což se však míjí s účelem předmětného ustanovení."

Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.

V této procesní situaci Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2016

JUDr. Radovan Suchánek v.r.

soudce zpravodaj