Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of ordinary appeal remedies regarding judge bias.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Daniela Němce, zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem Štefánikova 62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2015 č. j. 20 Nc 398/2015-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 4. 9. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo ve věci exekuce oprávněné Karolíny Šrámkové proti stěžovateli jako povinnému, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 1930/2012, rozhodnuto, že soudkyně Městského soudu v Brně Mgr. Zora Telecká není vyloučena z projednávání a rozhodování věci.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jmenovaná soudkyně jeho případy rozhoduje opakovaně, přičemž způsob, jakým odůvodňuje rozhodnutí o jeho návrzích, dává důvod k pochybnostem o její nepodjatosti, a následně poukázal na to, že důvodem vyloučení soudce je dle judikatury skutečnost, že získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání, což má být i v tomto případě, neboť soudkyně "podvědomě sloučí informace z těchto odlišných sporů a nebude moci rozhodovat v jednotlivých případech nestranně a nezaujatě".

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy České republiky).

7. V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

8. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [shodně např. usnesení ze dne 14. 10. 2013

sp. zn. III. ÚS 2913/13

či ze dne 28. 11. 2013

sp. zn. III. ÚS 2884/13

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

9. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu