Constitutional complaint dismissed as premature due to exhaustion of ordinary appeal remedies not yet completed.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Stanislavy Francescy Raphael, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Brno, Burešova 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 Nc 908/2013-308, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že soudci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí JUDr. Richard Ander, JUDr. Dana Anderová, JUDr. Věra Bartůňková, JUDr. Jiří Blohoň, Mgr. Radovan Fejkel, JUDr. Dagmar Kalousková, Mgr. Stanislava Kubištová, JUDr. Pavla Kučerová, JUDr. Jarmila Kulhavá, JUDr. Marcela Lukášová, JUDr. Jan Morávek, Mgr. Jiří Procházka, JUDr. Jiří Radoš, JUDr. Jarmila Škorpilová a JUDr. Jiří Urban nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování o žalobě pro zmatečnost ve věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 7C 56/2010. Soud v odůvodnění vysvětlil, že okolnost, že tito soudci (vyjma soudkyně JUDr. Pavly Kučerové) znají matku účastnic Annu Kopeckou jako přísedící soudu, sama o sobě nevypovídá ničeho o tom, že by měli vztah k účastnicím řízení či k věci.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod toto rozhodnutí zrušil. Namítá především, že soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou "pouze na základě subjektivního pocitu soudců, aniž by se pokusil o objektivní úvahu zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudci podjatí mohli být", a dále tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s "legitimním očekáváním" a není řádně odůvodněno.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností posoudit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je zde významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno.

V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jí nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

Připomíná se rovněž, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téže stěžovatelky, o které Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 14. 10. 2013

sp. zn. III. ÚS 2913/13

podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem s obdobnou argumentací odmítl.

Stejně jako tam i nyní je tudíž namístě závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj (srov. shodně usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 831/09

,

III. ÚS 1411/09

,

III. ÚS 2200/09

,

III. ÚS 842/10

,

III. ÚS 3336/10

,

III. ÚS 2211/11

,

III. ÚS 1363/13

,

III. ÚS 2644/13

).

Situace, kdy Ústavní soud naopak přistoupil k meritornímu (event. quasi-meritornímu) přezkumu byly věcně a procesně mimořádné (srov. kupříkladu nález

sp. zn. I. ÚS 722/05

či usnesení

sp. zn. III. ÚS 2336/08

), resp. založené na speciálních procesních podmínkách (viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 1436/11

).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj