Constitutional Court dismisses constitutional complaint for inadmissibility regarding a non-final procedural ruling on recusal.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 9/2015-181 ze dne 30. 6. 2015, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti a návrhem na úhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým nebylo vyhověno jeho námitce podjatosti ve výroku uvedených soudců Krajského soudu v Praze. Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení vůči Vrchnímu soudu v Praze.

Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel (jako pozůstalý vnuk) v řízení o jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 11. 2014 č. j. D 719/2003-154 vznesl námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Praze. Vrchní soud neshledal v dané věci žádnou konkrétní okolnost, která by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. zakládala důvod pochybovat o nepodjatosti ve výroku jmenovaných soudců Krajského soudu v Praze. Žádná taková okolnost nevyplývá z vyjádření těchto soudců k námitce podjatosti ani z obsahu spisu.

Stěžovatel namítá, že senát 24 Co Krajského soudu v Praze není nestranný, nezávislý a objektivní, ale naopak evidentně nadržuje druhé účastnici řízení, má k ní přátelský vztah a evidentně nepřátelský vztah ke stěžovateli.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná, a proto jeho návrh odmítl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedené platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které uvádí právní předpisy upravující příslušné (soudní) řízení. Ústavní soud nemůže obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (srovnej čl. 81 a čl. 83 Ústavy ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy).

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 292/05

). Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

V projednávaném případě je napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudců za situace, kdy doposud nebylo ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. D 719/2003 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k event. zásahu Ústavního soudu. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1832/13

,

II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

III. ÚS 2913/13

,

III. ÚS 2884/13

.

III. ÚS 2458/15

,

III. ÚS 2812/15

- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Pokud se týká návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval za nutné se jím zabývat s ohledem na skutečnost, že o předmětné ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratším termínu od jejího podání. Návrhu na přiznání nákladů řízení podle ustanovení § 62 zákona o Ústavní soud nemohlo být vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti vyhověno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj