Concurrent constitutional and cassation appeals are inadmissible due to the principle of subsidiarity of constitutional review.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti Ing. Stanislava Gabryše, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 č. j. 62 A 25/2013-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti dle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 11. 2. 2013 č. j. ZKI-O-127/699/2012; stěžovateli se dostalo poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Z vlastní úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal dne 12. 5. 2015 u Nejvyššího správního soudu též kasační stížnost, jež je vedena pod sp. zn. 7 As 120/2015, o níž nebylo dosud rozhodnuto.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o kasační stížnosti) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže navrhovatel podal u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, jež je též nadána potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku kasačního řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o kasační stížnosti založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o kasační stížnosti, je i zde návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta (obdobně též

sp. zn. II. ÚS 3273/12

či

sp. zn. III. ÚS 2234/13

, rovněž i mutatis mutandis např. usnesení ve věcech

sp. zn. I. ÚS 1429/10

,

II. ÚS 2653/10

,

I. ÚS 1568/10

,

IV. ÚS 1508/10

,

III. ÚS 116/11

,

III. ÚS 1554/11

,

III. ÚS 1724/14

a další).

Z výše vyložených důvodů nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Pozdější přístup k Ústavnímu soudu tím dotčen není.

Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z nedostatků návrhu včetně nedostatku doložení povinného zastoupení stěžovatele, neboť ani jejich odstranění by se dovozeného závěru nemohlo jakkoliv dotknout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj