Concurrent constitutional complaint and administrative appeal dismissed due to exhaustion of remedies principle. Constitutional review is subsidiary to ordinary court remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Žanny Trechové, zastoupené JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014 č. j. 41 Ad 60/2011-101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 8. 2011 č. j. 421 011 458/315- Lo, a to poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 14. 3. 2012 č. j. 41 Ad 60/2011-29, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 4 Ads 64/2012-23.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Z podané ústavní stížnosti a vlastní úřední činnosti se podává, že stěžovatelka v dané věci zahájila dne 2. 4. 2014 u Nejvyššího správního soudu též řízení o kasační stížnosti, jež je vedeno pod sp. zn. 4 Ads 71/2014, v němž nebylo dosud rozhodnuto.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o kasační stížnosti) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, jež je též nadána potenciálem vyvolat rozhodnutí s účinky obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku kasačního řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o kasační stížnosti založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o kasační stížnosti, je i zde návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta (obdobně též

sp. zn. II. ÚS 3273/12

či

sp. zn. III. ÚS 2234/13

, rovněž i mutatis mutandis např. usnesení ve věcech

sp. zn. I. ÚS 1429/10

,

II. ÚS 2653/10

,

I. ÚS 1568/10

,

IV. ÚS 1508/10

,

III. ÚS 116/11

,

III. ÚS 1554/11

a další).

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze kasační stížnost zamítnuta, poběží stěžovatelce nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a pro případ, kdy na základě podané stížnosti kasační soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (viz výše).

Nelze ovšem vyloučit, že se v kasačním řízení posléze ukáže, že stěžovatelčina stížnost nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že byla nepřípustná [srov. i § 104 odst. 3 písm. a), věta druhá za středníkem, s. ř. s.], byla podána z jiných než přípustných kasačních důvodů, anebo byla podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.

Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podaná kasační stížnost (naopak) je způsobilá otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí kasačního soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu kasačnímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.

Z výše vyložených důvodů nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj