Constitutional Court dismisses constitutional complaint against prosecutor's decision to initiate criminal proceedings as manifestly unfounded.

Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Skoupila, t. č. Vazební věznice v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Barborou Slaninovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 22. 4. 2013 č. j. ZT 93/2012-203 a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Sokolov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 2. 4. 2013 č. j. KRPK-7784-539/TČ-2011-190981, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pro pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pro pokračující přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a pro přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením státní zástupkyně zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že státní zástupkyně bez dalšího převzala závěry policejního orgánu, když shodně jako on konstatovala, že stěžovatel neoprávněně poskytoval právní služby za účelem dosažení zisku, aniž by splnil zákonné podmínky pro výkon advokacie. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a naopak namítá, že v jeho případě se o neoprávněné podnikání za účelem dosažení zisku nejednalo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.

Usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení

sp. zn. III. ÚS 693/06

, U 14/43 SbNU 655). Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 615/08

).

Na tyto principy byl stěžovatel již vícekrát upozorněn v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu, v nichž byly posuzovány obdobné návrhy téhož stěžovatele (např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1053/13

,

II. ÚS 4233/12

,

II. ÚS 1334/11

či

III. ÚS 1791/08

). Ani v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl odchýlit od výše uvedených zásad.

Z napadeného usnesení státní zástupkyně vyplývá, že tato přezkoumala správnost všech výroků usnesení policejního orgánu a řízení, které jeho vydání předcházelo. Zároveň se vypořádala i s námitkou stěžovatele, uvedenou v ústavní stížnosti, a srozumitelně objasnila, z jakých důvodů vychází závěr, že stěžovatel nepochybně poskytoval právní služby za úplatu, aniž by splňoval podmínky zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených usnesení. Skutečnost, že stěžovatel s uvedeným závěrem nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv a svobod stěžovatele.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu