Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police search and criminal investigation initiation as clearly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích č. j. 1 ZT 405/2012-53 ze dne 4. září 2012, a usnesení policejního orgánu č. j. KRPE-66328-25/TČ-2012-170080 ze dne 14. srpna 2012, za účasti 1) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 5. listopadu 2012, doplněnou podáním ze dne 6. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo proti němu usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že měl vyrobit ve svém bytě nejméně pět kusů bankovky v hodnotě 100 Kč v úmyslu je udat jako pravé, a měl je předat R. B. s tím, že když za ně koupí cigarety a tabák, dostane odměnu 50 Kč. Usnesením státního zástupce pak byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že s ohledem na výpověď obviněného B. neodpovídá zjištěným skutečnostem a je evidentně nesprávné, že dával obviněnému B. padělky jako pravé. Orgány činné v trestním řízení zcela přehlíží blízký vztah svědků M., D. a obviněného B., kteří mají ke stěžovateli negativní vztah. Přitom lidé z této skupiny mají reprodukční zařízení, které mohlo být použito k výrobě předmětných padělků. Nelze tedy vyloučit, že padělky vyrobily právě tyto osoby, a jejich výpovědi jsou motivovány snahou zastřít vlastní trestnou činnost. Vyšetřování je podle stěžovatele vedeno neobjektivně jen k prokázání jeho viny. Domovní prohlídka byla provedena bezodkladně pouze u stěžovatele, zatímco u obviněného B. cca po měsíci zajišťování, a u svědků M. a D. nebyla provedena vůbec. Stěžovatel považuje provedenou domovní prohlídku za nezákonnou a podal proti ní ústavní stížnost. Ze samotných stop, které byly při ní zjištěny, nelze bez jejich dalšího zkoumání cokoli dovozovat. Mimoto bylo prokázáno, že obviněný B. byl v bytě stěžovatele "bez dozoru", když se stěžovatel podle svého zvyku šel vykoupat. Orgánům činným v trestním řízení tedy vytýká, že zahájily trestní stíhání a provedly domovní prohlídku, aniž by mu daly možnost se k věci vyjádřit.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu příslušného orgánu veřejné moci. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.

5. Usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení

sp. zn. III. ÚS 693/06

, U 14/43 SbNU 655). Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov.

sp. zn. I. ÚS 615/08

, U 8/50 SbNU 443; aj.).

6. Ústavní soud, byv vázán návrhem stěžovatele, se v posuzovaném případě zabýval toliko konkrétně napadenými rozhodnutími a nemohl se proto zabývat námitkami, které se vztahují k provedené domovní prohlídce. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že policejní orgán a dozorující státní zástupce spatřují důvodnost zahájení trestního stíhání především ve výpovědi obviněného R. B. a vysvětlení podaného D. D., jejichž hodnověrnost, resp. procesní použitelnost může být v průběhu řízení zpochybněna, a to až do té míry, že tím pozbude důvodnosti trestní stíhání stěžovatele. Nicméně v dané fázi řízení skutečnosti zjištěné orgány veřejné žaloby jsou způsobilé ústavně souladným způsobem opodstatnit zahájení trestního stíhání stěžovatele.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu