Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation and repeated procedural defects.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by petitioner Petr Bartheldi without a hearing. The petitioner failed to comply with the mandatory requirement of legal representation by a lawyer and ignored prior warnings about these formal defects. The court ruled that since the petitioner had previously filed similar defective complaints while being repeatedly instructed, further warnings would be ineffective and formalistic.
Regeste Legislator
Généré par l'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; § 30 para. 1, § 31 para. 2, § 43 para. 1 lit. a: A constitutional complaint must be filed with mandatory lawyer representation; if the applicant fails to correct formal defects within the prescribed period, the court may dismiss the complaint without a hearing.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 1. 2017, č.j. 36 EXE 2819/2016-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele přitom trpí vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jeho podání nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Úřední činností soudu však bylo zjištěno, že stěžovatel se již v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tyto nedostatky byl stěžovatel upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod
sp. zn. II. ÚS 3386/15
,
III. ÚS 3759/15
,
II. ÚS 292/16
,
II. ÚS 293/16
,
I. ÚS 879/16
,
II. ÚS 1616/16
,
III. ÚS 1777/16
,
I. ÚS 1778/16
,
II. ÚS 1779/16
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel tedy volí postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, opakovaně, ačkoli byl soudem už mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.
Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v nedávné době s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími náležitostmi ústavní stížnosti obeznámen. V okamžiku podání této ústavní stížnosti si tak nepochybně musel být vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přesto však jím podaná ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje.
Za dané situace lze přitom považovat za neúčelné, aby byl stěžovatel opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
Obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro vady návrhu bez vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl přitom zvolen také už při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - z poslední doby viz například usnesení
sp. zn. I. ÚS 4101/16
, usnesení
sp. zn. II. ÚS 4102/16
, usnesení
sp. zn. II. ÚS 114/17
, nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 303/17
.
Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu