Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded due to the bagatelness of the disputed amount.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice České Budějovice, a. s., sídlem B. Němcové 585/54, České Budějovice, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2016 č. j. 10 C 70/2016-46, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Edity Macnerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; namítá též porušení principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice řízení se (v postavení zaměstnankyně) domáhala na stěžovatelce (v postavení zaměstnavatele) zaplacení částky 4 963 Kč s příslušenstvím jako odměny za odpracované, leč dosud neproplacené hodiny. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") její žalobě vyhověl.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek okresního soudu je extrémním pochybením obecného soudu v bagatelní věci, přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky. Poukazuje na to, že šlo o specifický případ posouzení existence práva vedlejší účastnice řízení na doplacení mzdy a vymezuje otázky (dle jejího názoru zásadního právního významu), na jejichž řešení napadený rozsudek závisel, a které dosud nebyly řešeny. Má přitom za to, že nárok přiznaný vedlejší účastnici řízení je neoprávněný. Stěžovatelka zároveň poukazuje na to, že je nucena řešit vícero obdobných případů.

4. Okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s řešením stěžejní právní otázky (zda má zaměstnanec s měsíčně určenou mzdou a pracující v nerovnoměrně rozvržené pracovní době právo na doplacení mzdy v případě ukončení pracovního poměru v průběhu vyrovnávacího období, pokud za odpracovanou část vyrovnávacího období vychází v průměru více odpracovaných hodin, než činí plánovaný průměr za celé vyrovnávací období) dle názoru stěžovatelky vypořádal nedostatečně, když odkazuje na obecné pravidlo, že za vykonanou práci přísluší mzda. Argumentací stěžovatelky (že sporné hodiny byly vedlejší účastnici řízení uhrazeny v rámci řádně vyúčtované mzdy, při které se nezohledňuje, kolik pracovních hodin na daný kalendářní měsíc podle řádně rozvržené pracovní doby připadá), jakož i dalšími námitkami stěžovatelky (zda jde o doplatek mzdy či specifický nárok zaměstnance), se okresní soud dostatečně nezabýval. Oporu pro ústavněprávní relevanci řešených právních otázek stěžovatelka spatřuje v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016

sp. zn. I. ÚS 190/15

, z něhož cituje. Má za to, že okresní soud přiznal vedlejší účastnici řízení bez přesvědčivého odůvodnění právo, které není zákoníkem práce zaměstnanci obecně za daných skutkových okolností přiznáváno, a jde tak o soudcovské dotváření práva, které je z principu třeba podrobit ústavněprávnímu přezkumu.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možno podat odvolání [§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu], ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Předmětem sporu je částka ve výši 4 963 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

III. ÚS 405/04

(U 43/34 SbNU 421),

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

I. ÚS 988/12

(N 132/66 SbNU 61) a dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

7. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky

totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 3672/12

,

II. ÚS 4668/12

,

III. ÚS 4497/12

a další). Ústavní soud má (na rozdíl od stěžovatelky) za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje (byť stručné) odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku byla dostatečným způsobem zohledněna specifika věci (nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, avizovaný odchod vedlejší účastnice řízení do starobního důchodu, nezohlednění této skutečnosti v plánu směn) tak, aby nedošlo k porušení principu, že za vykonanou práci náleží mzda. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán. Argumentaci stěžovatelky nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016

sp. zn. I. ÚS 190/15

nelze považovat za relevantní s ohledem na skutkovou a právní odlišnost posuzovaných věcí (povaha manažerské smlouvy a nároky z ní vyplývající při souběhu s funkcí předsedy představenstva akciové společnosti).

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu