Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of mandatory lawyer representation and procedural exhaustion.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu Ladislava Regnarda, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podání stěžovatele titulované jako "Dovolání, Ústavní stížnost" bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 23. 7. 2014. Po zjištění, že nesplňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména pak, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel dopisem ze dne 4. 8. 2014 vyzván k odstranění vad návrhu ve lhůtě 20 dnů. Tato výzva mimo jiné obsahovala upozornění, že pokud vytčené vady nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny, bude návrh odmítnut. Výzva byla stěžovateli doručena dne 5. 8. 2014 prostřednictvím datové schránky.

2. Dne 20. 8. 2014 zaslal stěžovatel žádost o prodloužení lhůty.

3. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Přesto stěžovateli v nyní posuzovaném podání poskytl poučení stran povinného zastoupení a poskytl mu dostatečnou lhůtu k odstranění vad podání. Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že navrhovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem, jakož i dalšími vadami. K dnešnímu dni je u Ústavního soudu evidováno již více než 30 takových podání. Na tento nedostatek byl navrhovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod

sp. zn. IV. ÚS 1561/09

,

sp. zn. III. ÚS 2077/10

,

sp. zn. IV. ÚS 2657/11

,

sp. zn. III. ÚS 1615/13

).

4. Jak je z výše uvedeného patrné, navrhovatel byl v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími zákonnými náležitostmi ústavní stížnosti. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby jeho další ústavní stížnost již takové vady neobsahovala. To se však nestalo. Proto Ústavní soud nepřistoupil k prodloužení lhůty k odstranění vad podání.

5. Stěžovatelem zaslané podání nesplňuje předepsané náležitosti zákona o Ústavním soudu, když není ve věci zastoupen advokátem. Tato vada návrhu nebyla přes řádné poučení a poskytnutí dostatečně dlouhé lhůty k nápravě odstraněna. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh jako vadný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj

II. 5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

7. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006

sp. zn. IV. ÚS 125/06

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 23. 5. 2013

sp. zn. III. ÚS 1492/13

či ze dne 29. 7. 2014

sp. zn. I. ÚS 2396/14

]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

8. Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že k dovolání žalovaných zrušil rozhodnutí soudů nižších instancí (vyjma odstavce I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení tedy nebylo dosud pravomocně skončeno a věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost je nutné označit ústavní stížnost za podanou předčasně, resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu v části, v níž nedošlo ke zrušení odstavce výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, Ústavní soud konstatuje, že tato část rozhodnutí již nabyla právní moci poté, co nebyl žádným z účastníků uplatněn opravný prostředek a jde též o nepřípustnou ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj