Constitutional Court dismisses complaint as unreasonable, rejecting claim of judicial arbitrariness in evidence evaluation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a woman against lower court decisions partially dismissing her claim for unpaid salary supplements. She argued that general courts ignored her evidence requests, evaluated proof inadequately, and acted with arbitrary discretion, effectively denying justice. The court found no violation of rights because appellate courts had already thoroughly examined the evidence and reasoning, and the lower courts' decisions lacked the extreme excesses required for constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court cannot re-evaluate factual findings or evidence assessment by general courts unless it identifies an extreme excess in the judicial reasoning that is rationally indefensible.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3984/2011 ze dne 4. prosince 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 245/2010 ze dne 14. dubna 2011 a částečným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 178/2003 ze dne 2. dubna 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou formálně bezvadnou stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) prvá dvě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimž (ve výsledku) byla z části do výše 91 200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta její žaloba směřující proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze na zaplacení částky 210 060,- Kč s přísl. jako doplatku platu za rok 2003 a 6 měsíců roku 2004 a domáhá se jejich zrušení.
V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka po citaci z judikatury Ústavního soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 133a o. s. ř., jíž se dovolává, v podstatě uvádí, že obecné soudy ignorovaly její tvrzení a důkazní návrhy, provedené dokazování, podle ní nedostatečné, nesprávně zhodnotily a počínaly si nepředvídatelně, svá rozhodnutí vykazující libovůli nezdůvodnily srozumitelně, přičemž dovolací soud, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, postupoval "ve smyslu denegatio iustitiae". Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Třeba také připomenout dřívější judikaturu, v níž Ústavní soud dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež stěžovatelka v podstatě opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, stran procesu dokazování a jeho zhodnocení se zabýval již odvolací soud, jehož přezkoumání vyústilo v částečnou změnu zamítavého rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě do výše 118 560,- Kč z důvodů jím obsáhle a podrobně v rozhodnutí rozvedených, vycházejících ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, jím dále doplněným a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 143/1992 Sb. Stejně tak i soud dovolací, který rovněž podrobně závěr o tom, že zamítavé rozhodnutí o částce 91 200,- Kč s přísl. nemá po právní stránce zásadní právní význam, řádně zdůvodnil a námitkami stěžovatelky, podávaje i rozbor pojmu diskriminace v pracovních věcech, se adekvátně zabýval a srozumitelným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal, včetně podle Ústavního soudu logického vysvětlení, že pokud bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Pokud jde o odkaz stěžovatelky na názory Ústavního soudu zaujaté v jeho nálezech
sp. zn. IV. ÚS 128/05
a
I. ÚS 1452/09
, týkajících se výkladu podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., třeba uvést, že tyto nutno vykládat v souvislosti s jinými, konkrétními okolnostmi případů, z nichž vzešly. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jež nevykazují prvky libovůle, odkázat.
Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu