III.ÚS 84/94 · Ústavní soud České republiky

Vymezení rámce, v němž soudy nezávisle vykonávají svou činnost

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

20. června 1995, v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J.,

zastoupené za účasti vedlejšího účastníka J. K., o zrušení

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna

1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7

C 522/91, o odstranění stavby, t a k t o :

Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna

1993, sp. zn. 7 C 522/91, a rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se

z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se

stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým

byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne

9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, jímž byl zamítnut návrh na

odstranění stavby, podaný podle § 135c občanského zákoníku.

V uvedených rozhodnutích soudů spatřuje stěžovatelka omezení svého

vlastnického práva a tím porušení čl. 11 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu

v Jindřichově Hradci si vyžádal spis.

Ve svém vyjádření ze dne 15. března 1995 předseda senátu

Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkazuje na odůvodnění

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna

1994, sp. zn. 5 Co 210/94. Současně vyjadřuje stanovisko, podle

kterého citovaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 4

Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatelce bylo pouze

odepřeno právo na odstranění stavby na jejím pozemku, přičemž se

ve vyjádření interpretuje obsah čl. 11 odst. 4 Listiny základních

práv a svobod pouze v souvislosti se zásahy státu do vlastnického

práva.

II. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se v řízení před obecnými

soudy vůči odpůrci J. K. domáhala odstranění stavby podle § 135c

občanského zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že je

vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí a jenž jí byl navrácen

podle § 57 odst. 5 zákona č. 162/1990 Sb., jakož i s poukazem na

neoprávněnost dané stavby.

Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění rozsudku ze

dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, z výpovědí navrhovatelky

i odpůrce konstatuje zjištění skutečnosti, že vlastníkem stavby je

odpůrce. Tento závěr v souvislosti s výpovědí odpůrce je

v odůvodnění rozsudku podepřen i odkazem na kupní smlouvu č. RI

969/84, na základě které, podle zjištění soudu, odpůrce stavbu

nabyl od svého otce J. K.. Ústavní soud z uvedené smlouvy,

předložené stěžovatelkou, zjistil, že v ní stavba, jejíž

odstranění bylo navrhováno, obsažena není.

Jelikož předmětná stavba vznikla na pozemku, který byl

v družstevním užívání, a byla postavena jednotným zemědělským

družstvem, Okresní soud v Jindřichově Hradci vykonal svědecké

dokazování ohledně vzniku stavby. Svědci, vyslechnutí u jednání

dne 14. dubna 1992 shodně vypověděli v tom smyslu, že předmětnou

stavbu stavělo družstvo, a to nikoli s úmyslem stavět pro sebe,

nýbrž s úmyslem stavět pro J. K., otce odpůrce v řízení před

obecnými soudy (jako náhradu za nemovitost jím vnesenou do

družstva).

Po vykonání uvedeného dokazování Okresní soud v Jindřichově

Hradci dospěl k závěru, podle něhož stavba vznikla oprávněně,

jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo

družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr

navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze

dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se skutkovými i právními

závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

III. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny

základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky.

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný

proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky)

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,

zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno

takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České

republiky.

V posuzované věci soudy skutkovými i právními zjištěními

dospěly k závěru, podle něhož je vlastníkem stavby, jejíž

odstranění bylo navrhováno, J. K., odpůrce v řízení před obecnými

soudy. Odmítnutí návrhu na odstranění stavby je pak zdůvodněno

skutečností, podle níž stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo

stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání,

v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící

na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Ústavní soud České republiky ve své judikatuře zaujal

stanovisko (

III. ÚS 23/93

), podle kterého z ústavního principu

nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též

zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu),

resp. skutkového stavu (§ 250f občanského soudního řádu); jestliže

obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského

soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"

hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně

zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým

hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného důvodu Ústavní soud

nehodnotil způsob, jakým obecné soudy vyhodnotily způsob nabytí

vlastnictví vznikem věci, jakož i přechod vlastnictví na základě

smlouvy č. RI 969/84. Ústavní soud se v posuzované věci omezil

důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného

procesu a právního státu.

Pokud stavba na pozemku stěžovatelky vznikla oprávněně (podle

zjištění obecných soudů se jedná o roky 1960-1961), pak podle

tehdejších právních předpisů (§ 24 zákona č. 49/1959 Sb.,

o jednotných zemědělských družstvech) mohlo být jejím vlastníkem

jenom družstvo. J. K., otec odpůrce v řízení před obecnými soudy,

mohl pak vlastnictví předmětné stavby nabýt buď vydržením nebo

převodem. V řízení před obecnými soudy nebyla o převodu učiněna

žádná zmínka a případné vydržení by vylučovalo uplatnění § 8 odst.

1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při

aplikaci režimu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, jsou tímto vyloučeny fyzické osoby v postavení povinných

osob. Když obecné soudy konstatují, že právní poměr stěžovatelky

ke stavbě, jejíž odstranění bylo navrhováno, se řídí podle

citovaného zákona, pak jeho aplikace musí být spjata s postavením

družstva ve smyslu povinné osoby (tj. vlastníka). Takový závěr

soudů je ale v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Z tohoto důvodu nutno

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna

1994, sp. zn. 5 Co 210/94, a rozsudek Okresního soudu

v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91,

považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky.

IV. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (

III. ÚS 102/94

,

III. ÚS 114/94). Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného

ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.), dále posouzení ústavnosti interpretace daného

ustanovení při jeho aplikaci, samotná aplikace a dodržení

ústavními zákony chráněných procesních práv.

Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního

státu, nezabýval se, a protože není součástí soustavy obecných

soudů a jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí,

patřících do pravomoci obecných soudů, ani se nemohl zabývat

ústavností posuzovaných rozhodnutí z hlediska ústavních

subjektivních hmotných práv. V dané věci se tudíž nezabýval

přípustností nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4

Listiny základních práv a svobod) z hlediska § 135c občanského

zákoníku, jeho obsahu, interpretace a aplikace.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 20. června 1995