Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3916/12 ECLI:CZ:US:2013:4.US.3916.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against civil court evidence evaluation as it lacks jurisdiction to re-evaluate facts.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3916/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against civil court rulings regarding a loan dispute. The applicant argued that lower courts incorrectly classified the relationship as employment rather than civil and improperly weighed witness testimony. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or legal conclusions unless they are in extreme contradiction with established facts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the evaluation of evidence or legal conclusions by ordinary courts unless they are in extreme contradiction with established facts or non-derivable from them.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint ordinary courts evidence evaluation legal conclusion jurisdictional limit extreme contradiction civil procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Václava Kysilky, zastoupeného JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4419/2011-136 ze dne 30. 7. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 296/2011-109 ze dne 3. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 107 C 113/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že se stěžovatel žalobou podanou u okresního soudu domáhal, aby byla žalovanému Radku Holubovi uložena povinnost uhradit částku 58.000,- Kč s příslušenstvím; dle stěžovatele se jednalo o nesplacenou část ústně sjednané půjčky. Okresní soud rozsudkem č. j. 107 C 113/2010-61 ze dne 27. 4. 2011 žalobě co do jistiny a části příslušenství vyhověl, ve zbytku ji zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 28 Co 296/2011-109 ze dne 3. 8. 2011 rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že se žaloba zamítá. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4419/2011-136 ze dne 30. 7. 2012 zamítnuto.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel jednak v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily právní vztah mezi ním a žalovaným jako vztah pracovněprávní, ačkoliv se jednalo o vztah občanskoprávní, a dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to zejména pokud šlo o význam jednotlivých svědeckých výpovědí.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu