Constitutional Court dismisses appeal against criminal court rulings for obvious lack of merit regarding evidence and sentencing.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions in a criminal case. The applicant argued that courts failed to conduct sufficient evidence gathering, misinterpreted evidence, and violated the subsidiarity principle of criminal sanctions. The court determined that the lower courts' reasoning was logically sound, legally grounded, and did not exceed constitutional limits on judicial independence.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint for obvious lack of merit when the lower courts' decisions are reasonably justified, logically consistent, and do not infringe upon constitutionally guaranteed fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele T. H., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 3 Tdo 225/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 5 a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] posuzované z pohledu dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž jeho vydání předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 bylo jednak jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání (§ 256 trestního řádu) směřující do rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, jednak z podnětu státního zástupce jím byl citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu, a to v rozsahu týkajícím se podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody; v návaznosti na to odvolací soud dále rozhodl, že se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Stížnostní body návrhu spočívaly v tvrzení, dle něhož obecné soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, neprovedly důkaz jím navržený a jeho jednání posléze nesprávně kvalifikovaly, když se nadto neřídily maximou, že trestní represe - vycházeje ze zásady subsidiarity trestní represe - slouží pouze jako prostředek ultima ratio. Stěžovatel rovněž namítal, že usnesení, jímž bylo vůči němu v předmětné věci zahájeno trestní stíhání, neobsahuje co do odůvodnění všechny náležitosti požadované zákonem (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Pro tyto podrobně rozvedené výhrady se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Naznačené vykročení znamenající zásah do ústavních práv ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Skutkové úvahy obecnými soudy učiněné extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazují [srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)]; naopak jsou v rámci vázanosti požadavky zákona (§ 125 odst. 1 trestního řádu) a pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a neobsahují mezery.
Tvrzení o "opomenutých důkazech" z pohledu obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, resp. odvolacího soudu rovněž není přiléhavé. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
). Těmto požadavkům na ústavní akceptovatelnost stěžovaného postupu nalézací soud v plném rozsahu dostál, když dostatečně srozumitelně rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž důkaznímu návrhu stěžovatele na výslech svědkyně K. V. nevyhověl (s. 15 rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882, následně i s. 6-7 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011); stěžovatel tyto rozhodovací důvody - odůvodňující nevyhovění jeho důkaznímu návrhu - nadto ve svých námitkách jakkoli argumentačně nekonfrontuje.
S argumentací tvrzením o nepřiměřené kriminalizaci, resp. zásadou subsidiarity trestní represe, se vypořádaly velmi přesvědčivě nejen soud nalézací a odvolací, nýbrž i Nejvyšší soud, pročež postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu odkázat.
Stran námitky týkající se obsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nutno především poukázat na to, že stěžovateli proti němu svědčila stížnost, a tudíž i povinnost brojit proti rozhodnutí státního zástupce o této stížnosti (srov. kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 511/02
).
Závěry obecných soudů jsou takto ústavně souladným výrazem úvah nevykračujících z mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu