Constitutional Court dismisses appeal against criminal verdict for harassment, citing lack of extreme evidence contradiction.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of harassment and extortion. The court found that the lower courts properly evaluated evidence and logically derived their guilt findings without extreme contradictions. Consequently, the court ruled that it lacked jurisdiction to re-evaluate factual assessments already thoroughly addressed in prior proceedings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unconstitutionally infringe on rights, intervening only in cases of extreme inconsistency between evidence and factual findings or legal conclusions.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 T 94/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011 uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pokračujícího přečinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Stěžovateli dále bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu bezdůvodně osobně, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, písemně a rovněž prostřednictvím jiných osob nebo jakýmkoli jiným způsobem kontaktovat poškozenou K. K., s výjimkou případů zajištění péče o nezletilou K.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívala stručně řečeno v tom, že nejméně v době od 1. 1. 2010 do 29. 4. 2010 v Praze a na jiných místech dlouhodobě záměrně pronásledoval opakovanými mnohačetnými nedůvodnými telefonáty a textovými zprávami, osobním sledováním v místě bydliště, na cestách do bydliště, vyhledáváním v místě zaměstnání a opakovanými kontakty rodinných příslušníků svou bývalou manželku K. K. a jejího současného partnera M. V., a to s cílem terorizovat poškozenou K. K., získat nad ní kontrolu a dosáhnout toho, aby se k němu vrátila. Stěžovatel měl rovněž dne 6. 7. 2009 telefonicky a dne 14. 4. 2010 osobně vyhrožovat poškozenému M. V. fyzickým násilím, čímž se jej snažil přimět, aby opustil svou družku K. K., a dále měl dne 14. 4. 2010 se svým vozidlem útočit na poškozenou K. K., která se vlastním vozem vracela s nezletilou K. do místa svého bydliště.
Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatele neměla skutková zjištění učiněná obecnými soudy oporu v provedeném dokazování, neboť úvahy, jimiž se obecné soudy při hodnocení důkazů řídily, postrádaly logiku a měly výrazně spekulativní charakter.
To platilo v prvé řadě pro motivaci stěžovatele, jíž měla údajně být snaha, aby se k němu poškozená vrátila. Stěžovatel přitom již v průběhu trestního řízení opakovaně poukazoval na skutečnost, že po bezproblémovém rozvodu s poškozenou navázal vztah s jinou ženou a neměl tedy důvod usilovat o obnovu soužití s poškozenou. Vysvětlení stěžovatele, že poškozenou kontaktoval výlučně kvůli starosti o nezletilou dceru, obecné soudy bez racionálního zdůvodnění odmítly. Přitom některá jednání, která byla obecnými soudy stěžovateli přičítána ve smyslu naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, a to zejména ta, k nimž došlo dne 14. 4. 2010, byla právě bezprostřední reakcí stěžovatele na neuskutečněný styk s dcerou.
Stěžovatel měl dále za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda byl naplněn znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování spočívající v existenci důvodné obavy poškozených o život a zdraví vlastní či osob blízkých. Obecné soudy při posuzování této otázky nesprávně kladly důraz na hledisko subjektivní, aniž by obavy poškozených z násilného jednání stěžovatele konfrontovaly s hlediskem objektivním; potom by totiž existenci důvodné obavy bylo možno dovodit jen stěží.
Obdobně i ve vztahu k naplnění znaku "omezení obvyklého způsobu života" vyšly obecné soudy toliko z vyjádření poškozených a prvky života, které měly být jednáním stěžovatele reálně omezeny, blíže nekonkretizovaly. Stěžovatel nezpochybňoval právní názor obecných soudů, že jednání samo o sobě právně nezávadné může v kontextu souhrnu všech jednání naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování, nicméně měl za to, že v jeho případě prokázaný rozsah kontaktů s poškozenou, nadto motivovaných zájmem o nezletilou dceru, nemohl ani v kombinaci s údajným sledováním potřebné intenzity dosáhnout.
To platí i pro kontakty s dalšími osobami, kterých jednak například u matky poškozené proběhlo méně, než uváděly obecné soudy, a kromě toho tato svědkyně uvedla, že stěžovatel byl vždy slušný. Co se týče přečinu vydírání, tento byl prokazován pouze výpovědí obou poškozených a kromě toho v případě najíždění na vozidlo poškozené nebylo zřejmé, jakou těžkou újmou měl stěžovatel vyhrožovat, když poškozená sama vypověděla, že stěžovatel by kontakt vozidel nikdy nepřipustil. Jednání ze dne 14. 4. 2010, v němž bylo naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání spatřováno, nebylo gradací nátlaku stěžovatele na poškozenou, jak mylně dovozovaly obecné soudy, nýbrž emotivní reakcí vyvolanou nerealizováním předem dohodnutého styku s dcerou.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek obvodního soudu č. j. 39 T 94/2010-658 ze dne 21. 2. 2011, usnesení městského soudu č. j. 6 To 172/2011-692 ze dne 18. 5. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1378/2011-741 ze dne 9. 11. 2011 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu