Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to excessive evidence evaluation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings on fair trial grounds. The applicant argued that courts improperly evaluated evidence, violating the principle of in dubio pro reo, while the state contended the courts acted within their discretionary limits. The Court dismissed the appeal because the lower courts' factual findings were logically sound and did not exhibit the extreme excess required for constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court cannot re-evaluate evidence assessment by ordinary courts unless an extreme excess in reasoning is found, as such assessments fall within judicial independence and the principle of free evaluation of evidence.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, 500 02 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 31. března 2010 č. j. 14 To 35/2010-1401 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. prosince 2009 č. j. 1 T 5/2009-1377, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (vydaná v jeho trestní věci) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval (s poukazem na blíže rozvedené důvody) v hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, a to při současném tvrzení, dle něhož z provedených důkazů nelze usuzovat na jimi vyvozené skutkové závěry, pročež má stěžovatel za to, že měly postupovat při svých úvahách v souladu se zásadou in dubio pro reo. Proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další).
Tento případ ve věci stěžovatele shledán nebyl; ba naopak skutkové závěry obecnými soudy učiněné (ohledně jeho jednání) jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a nevykazují mezery. Obecné soudy náležitě reagovaly i na všechny námitky obsažené v ústavní stížnosti, v důsledku čehož lze pro stručnost na obsah odůvodnění napadených rozsudků odkázat. Toliko pro úplnost Ústavní soud v návaznosti na uvedené pouze dodává, že oproti tvrzením uváděným stěžovatelem v ústavní stížností se obecné soudy zabývaly jeho případnou motivací, odvolací soud reagoval na námitku nelogičnosti zjištění "když kromě případů snížení příjmů, docházelo také ke zvýšení příjmů", že výrok o vině se zdaleka neopírá o jediný důkaz a dle stěžovatele nezohledněné tvrzení znalkyně o 15% možnosti chyb příslušného počítačového programu odvolací soud s poukazem na posouzení kontextuální rovněž zcela důvodně odmítl.
Za těchto okolností se úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Pro absenci svých pochybností neměly potom obecné soudy důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2010
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu