Constitutional Court dismisses appeal as time-barred due to Supreme Court's procedural rejection of appeal.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, ruling it inadmissible due to procedural defects. The applicant argued that lower courts erred in evaluating evidence, but the Supreme Court had previously rejected the appeal on procedural grounds unrelated to the evidence itself. Consequently, the time limit for filing the constitutional complaint expired because the appeal was not rejected on substantive merits.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible if filed after the expiration of the time limit, which occurs when an appeal is rejected for procedural reasons rather than substantive grounds.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele V. F., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2009 sp. zn. 4 Tdo 1203/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 9 To 115/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2008 sp. zn. 16 T 20/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, stručně shrnuto, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy, že z žádného důkazu nelze dovodit jeho vinu, a že v hodnocení důkazů spatřuje extrémní nesoulad, který ovšem blíže jakkoli (ani náznakem) nespecifikoval. Stěžovatel je toho názoru, že v souladu se zásadou in dubio pro reo měly obecné soudy provedené důkazy hodnotit (oproti jimi přijatým závěrům) v jeho prospěch. Z těchto důvodů mělo dle tvrzení stěžovatele dojít, takto i posléze ze strany Nejvyššího soudu, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu [265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Svůj závěr podložil tím, že ve vztahu k prokázání jednání přičítaného stěžovateli, podřazeného pod ust. § 248 odst. 1, 4 ve spojení s § 9 odst. 2 tr. zák., ve znění pro posouzení věci rozhodném, nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Uzavřel, že stěžovatelem konstruované námitky, mající povahu důkazní polemiky, tudíž pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze.
Tento Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a nevykazuje tudíž znaky protiústavnosti; exces (nadto extrémní) při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 283/06
,
II. ÚS 566/06
a další) ani ze strany Ústavního soudu shledán nebyl (srov. kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
). Naopak sluší se dodat, že důkazy hodnotící úvahy soudu jsou velmi pregnantně, logicky a přesvědčivě odůvodněny. Vůči samotné právní kvalifikaci (právnímu posouzení) potom stěžovatel ničeho ani nenamítá a tato zákonným kritériím odpovídá, pročež postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí i v tomto ohledu odkázat.
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud (kasační) návrh stěžovatele ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný.
Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 9 To 115/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2008 sp. zn. 16 T 20/2008 promítá se potom stávající procesní situace potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo z důvodu kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pro tyto důvody bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu