Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2653/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.2653.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and robbery misclassification due to lack of reasonable doubt.

Geschäftsnummer I.ÚS 2653/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the conviction for robbery. The appellant argued that the lower courts failed to prove the use of violence required for robbery and misclassified the act as unlawful restriction of personal freedom. The court found that the evidence conclusively demonstrated the victim's fear and the appellant's physical restraint, leaving no reasonable doubt about the robbery charge.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; When evidence conclusively establishes guilt without reasonable doubt, the Constitutional Court dismisses complaints alleging violations of the right to a fair trial or misclassification of criminal acts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal robbery vs restriction of freedom reasonable doubt standard fair trial rights violation evidence sufficiency analysis

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 234 odst. 1 trestního zákona
Tímto byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst.
§ 231 trestního zákona
§ 265b odst. 1 písm. g) TrŘ

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 84/94
Constitutional Court dismisses complaint as lower courts correctly applied property law principles.
III. ÚS 166/95
Constitutional Court voids lower court ruling for failing to verify evidence on service date, violating fair trial principles.
II. ÚS 182/02
Constitutional Court dismisses appeal on payment order, ruling ordinary courts properly handled evidence and procedural rights.
II. ÚS 539/02
Constitutional Court dismisses appeal claiming restitution law applies to non-agricultural land via competence dispute.
I. ÚS 55/04
Constitutional Court voids lower court rulings for violating fair trial rights due to factual errors in criminal proceedings.
I. ÚS 585/04
Constitutional Court dismisses appeal but finds unfair trial delay violated due process rights.
II. ÚS 283/06
Constitutional Court annuls lower court ruling on exequatur costs due to erroneous factual findings regarding service of writs.
II. ÚS 566/06
Constitutional Court annuls Supreme Court decision for procedural error in calculating appeal deadline. The Supreme Court miscalculated the deadline by relying on a wrong delivery receipt, violating the right to a fair trial. The Constitutional Court found the Supreme Court's error evident and violated the right to a fair trial. The Supreme Court miscalculated the deadline by relying on a wrong delivery receipt, violating the right to a fair trial. The Constitutional Court found the Supreme Court's error evident and violated the right to a fair trial.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Sedlčany, Nádražní 106, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 552/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, čj. 12 To 388/2008 - 288, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 2008, čj. 3 T 108/2008 - 228, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností F. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Trestné činy spáchal s dalšími třemi dosud neztotožněnými osobami. Po vzájemné dohodě překonal uzamčenou branku a v úmyslu odcizit finanční hotovost vstoupil do obytné části domu poškozené A. Ch. (dále jen "poškozená"), narozené v roce 1928, pod záminkou získání vody do chladiče. V době, kdy poškozená napouštěla vodu, se stěžovatel snažil odvést její pozornost tak, aby zmíněné neztotožněné osoby mohly dům prohledat. Poškozená jejich přítomnost v domě zaregistrovala, chtěla jít za nimi, ale stěžovatel ji v tom násilím bránil. Držel ji za svetr pod krkem, zadržoval ji tak, aby nemohla zabránit odcizení případně nalezených věcí. Poškozená se mu však vytrhla, odběhla do ložnice a zmíněné nezúčastněné osoby utekly. Stěžovatel v nestřežené chvíli odcizil z kabelky poškozené, uložené v kuchyni, částku 650,-Kč. Poškozená žádnou z uvedených osob do domu nepozvala ani nevpustila. Po celou dobu dávala najevo, že se setrváním stěžovatele a jeho kompliců v domě nesouhlasí, měla velký strach, že jí ublíží. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil. Skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, neobsahuje všechny znaky trestného činu loupeže a odpovídá právní kvalifikaci trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 TrZ. V popisu skutku rovněž není uvedeno, kde se nacházela kabelka poškozené, z níž vzal finanční obnos ve výši 650,-Kč, přičemž pro posouzení znaků loupeže je rozhodné, zda měla poškozená kabelku u sebe či nikoli. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uvedl, že se nevypořádal s jeho argumentací, dovolávající se zásady "in dubio pro reo". Obžaloba byla postavena jen na výpovědi poškozené, která navíc uvedla, že se na ní stěžovatel žádného násilí nedopustil. Odvolací soud měl rovněž pochybit v tom, že k návrhu stěžovatele nevyslechl jeho manželku, což odůvodnil tím, že jako rodinný příslušník by těžko tvrdila odlišné skutečnosti než stěžovatel. Tyto argumenty uvedl i do dovolání, ale Nejvyšší soud se s nimi nevypořádal a zcela formalisticky dovolání odmítl.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Oba obecné soudy respektovaly, při posuzování předmětné věci, zásady plynoucí z trestního řádu, zejména příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Dodržely i zásady transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, která tak jsou řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. K námitce stěžovatele, že vůči poškozené nepoužil žádného násilí, oba soudy uvedly, že si poškozená pod pojmem násilí představovala např. bití apod. Proto ve výpovědi uvedla, že se stěžovatel na ní žádného násilí nedopustil, ale vzápětí na to násilné jednání ze strany stěžovatele popsala (držel ji za svetr pod krkem, snažil se ji zadržet, strkat zpět do kuchyně, dotlačit k pohovce apod.). Odvolací soud přiléhavě reagoval i na argumentaci v odvolání stěžovatele. Manželku stěžovatele nevyslechl nikoli z důvodu, že je rodinným příslušníkem, ale proto, že se k nařízenému veřejnému zasedání nedostavila a rovněž proto, že by nemohla relevantním způsobem ovlivnit správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně.

Souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl ve zkoumané věci jen k jedinému závěru o vině stěžovatele. Nebyly tedy splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly. Na základě důkazů v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel použil vůči poškozené (která byla poměrně vysokého věku) násilí, byť menší intenzity,k překonání jejího odporu a odcizil jí finanční částku 650,-Kč.

Za těchto okolností stačí odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jako ústavně souladného výrazu nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykazující prvky svévole.

Taktéž usnesení Nejvyššího soudu nelze vytknout porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jak bylo zjištěno z obsahu jeho odůvodnění, dovolání stěžovatele odmítl jako neopodstatněné. Ke skutkovým námitkám stěžovatele subsumovaným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ konstatoval, že nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, který jediný by byl, pokud jde o námitky skutkového charakteru, ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 55/04

,

I. ÚS 585/04

,

II. ÚS 283/06

,

II. ÚS 566/06

a další), důvodem k jeho zásahu. K námitce stěžovatele, že skutek měl být právně kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 TrZ, konstatoval, že sice nebyla blíže odůvodněna, avšak pro úplnost, aby dostál své zákonné povinnosti, se touto námitkou zabýval (což mu stěžovatel v ústavní stížnosti paradoxně vytýká)a dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil, jako spolupachatel, všechny zákonné znaky trestného činu loupeže. V dalším pak lze na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu