Constitutional Court dismisses appeal as lower courts already resolved constitutional issues without violating rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the petitioner's constitutional complaint against a Supreme Court decision dismissing a labor dispute appeal. The petitioner argued that lower courts incorrectly distinguished between 'capacity' and 'suitability' for work and failed to address medical expert evidence. The court ruled that since the lower courts had already thoroughly examined these legal and factual issues, the Constitutional Court lacked jurisdiction to intervene unless there was an extreme inconsistency with facts or evidence.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unconstitutionally infringe upon protected rights, requiring extreme inconsistency between legal conclusions and factual findings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele PhDr. P. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel dožadoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") určení neplatnosti výpovědi, která byla stěžovateli dána dne 7. 9. 2001 jeho zaměstnavatelem - společností ISPAT NOVÁ HUŤ, a. s. (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatel ve své žalobě, stručně řečeno, tvrdil, že vedlejší účastník nesplnil nabídkovou povinnost, vyplývající z § 46 odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 12. 2004, č. j. 26 C 81/2002-80, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, pak bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 237 odst. 3 téhož předpisu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal jednak nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, spočívající v zaměňování pojmů "schopnost" výkonu práce a "vhodnost" výkonu takové práce ze zdravotního hlediska a v nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 51/1975. Dále poukazoval na nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, kterou spatřoval v nedostatečném zohlednění závěrů posudku závodní lékařky MUDr. H. a v neprovedení jím navržených důkazů, směřujících k odstranění rozporů mezi tímto posudkem a znaleckým posudkem MUDr. K. a k objasnění dalších skutečností, vztahujících se k pracovním místům, která vedlejší účastník zřídil ke dni 1. 9. 2001. Stěžovatel měl za to, že právní závěry obecných soudů o splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce ze strany vedlejšího účastníka byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím, že obecné soudy považovaly nabídkovou povinnost vedlejšího účastníka za splněnou, přestože práce, kterou tento stěžovateli nabídl, pro něj nebyla z hlediska jeho zdravotního stavu prací vhodnou, mělo být porušeno rovněž ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, č. j. 16 Co 178/2005-105, zrušil.
II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti uplatnil totožné námitky, s nimiž se již vypořádal krajský soud jako soud odvolací, resp. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací. Stěžovatel tak stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
Jak sám stěžovatel zdůraznil, Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O žádný z výše uvedených případů se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o právní posouzení věci, odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 2260/2006-124, v němž se tento s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 541/05
, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že skutkový stav byl zjištěn v nedostatečném rozsahu. Obecné soudy se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu