Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court evidence evaluation and burden of proof principles.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a litigant against civil court rulings concerning a negotiable payment order. The applicant argued that lower courts failed to adequately consider a settlement agreement proving performance of the underlying obligation, violating rights to fair trial and equality of arms. The Court held that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence assessments made by ordinary courts unless they are in extreme contradiction with established facts or evidence.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the evaluation of evidence by ordinary courts unless their conclusions are in extreme contradiction with established facts or evidence, and the complaint is deemed inadmissible if the assessment is not legally erroneous.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. B. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 445/2005-76, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Cm 175/2004-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Cm 175/2004-35, bylo stanoveno, že směnečný platební rozkaz ze dne 9. 6. 2004, č. j. 3 Sm 115/2004-8, se ponechává v platnosti v plném rozsahu a stěžovateli se ukládá povinnost uhradit náklady řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 445/2005-76, bylo rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrzeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nevěnovaly dostatečnou pozornost jím předloženému důkazu, a to dohodě o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20. 11. 2002, jež prokazovala, že závazek z kauzálního vztahu byl stěžovatelem splněn. Obecné soudy dle názoru stěžovatele rovněž nerespektovaly princip rovnosti účastníků řízení, zakotvený v § 18 občanského soudního řádu a v čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku těchto pochybení vycházely obecné soudy z neúplných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 445/2005-76, a rozsudek krajského soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Cm 175/2004-35, zrušil.
II. Ústavní soud poté, co shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že obecné soudy opomenuly zahrnout do svých úvah dohodu o narovnání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 20. 11. 2002. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že se soudy obou stupňů předmětnou dohodou podrobně zabývaly, nicméně dospěly k odlišnému závěru než stěžovatel, a to že tato dohoda v kontextu dalších provedených a hodnocených důkazů nepostačuje k prokázání tvrzení stěžovatele, že závazek z kauzálního vztahu byl splněn. Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil, nutno v této souvislosti odkázat na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O žádný z výše uvedených případů se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
Skutečnost, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání oprávněnosti kauzálních námitek tížilo stěžovatele, nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť toto vyplývá z povahy směnky jako abstraktního a nesporného závazku (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, publikován in Soudní judikatura, č. 8, ročník 1999, dostupný rovněž na www.nsoud.cz). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu