Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirement. Stěžovatel was previously warned and still failed to submit a valid complaint within the deadline. The court rejects the request for an extension of the deadline. The court emphasizes that the two-month deadline is sufficient and exceptions are rare. The complainant's request for an extension was denied because he failed to submit a valid complaint within the deadline. The court emphasizes that the two-month deadline is sufficient and exceptions are rare. The complainant's request for an extension was denied because he failed to submit a valid complaint within the deadline. The court emphasizes that the two-month deadline is sufficient and exceptions are rare. The complainant's request for an extension was denied because he failed to submit a valid complaint within the deadline.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Hipšmana, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, č. j. 26 Cdo 4183/2015-281, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 68 Co 112/2015-247, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 28 C 12/2009-230, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 2. 5. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 1. 5. 2016, ve které stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedená rozhodnutí porušují jeho základní právo na spravedlivý proces.

Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být každá fyzická nebo právnická osoba, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem, zastoupena advokátem.

Z vnitřní evidence Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel v minulosti podal řadu ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (například řízení vedená u Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 3997/14

,

I. ÚS 3008/14

,

I. ÚS 186/13

,

II. ÚS 1992/12

,

II. ÚS 3321/11

).

Ačkoliv byl stěžovatel již dříve Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, projednávaný návrh stěžovatele základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje. Stěžovatel nedoložil zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud přes výše uvedené stěžovatele vyzval k odstranění vad, stanovil mu k tomu lhůtu jednoho měsíce a poučil jej o následcích neuposlechnutí výzvy. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 24. 5. 2016. Dne 25. 6. 2016 stěžovatel Ústavní soud požádal o prodloužení stanovené lhůty. Jako důvod popsal svůj postup při vyřizování žádosti České advokátní komoře o určení advokáta. Konkrétně uvedl, že dne 6. 6. 2016 podal České advokátní komoře žádost o bezplatné přidělení advokáta pro zastupování ve věci jeho ústavní stížnosti. Stěžovatel však do 25. 6. 2016 neobdržel v dané věci žádné rozhodnutí České advokátní komory.

Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že s ohledem na uvedené nenese žádnou vinu na tom, že Ústavním soudem stanovená lhůta k odstranění vad jeho návrhu bude postupem České advokátní komory zmařena. Ústavní soud je však opačného názoru.

Již ve věci stěžovatele vedené pod

sp. zn. I. ÚS 3997/14

Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 3. 2015, které bylo stěžovateli doručeno dne 25. 3. 2015, uvedl, že: "zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť tím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. V projednávané věci měl stěžovatel dva měsíce, aby podal formálně bezvadnou ústavní stížnost, o jejích náležitostech byl velmi dobře informován z předchozích řízení před Ústavním soudem. Vady ústavní stížnosti neodstranil, žádost o určení advokáta adresovanou České advokátní komoře, kterou v kopii přiložil, sepsal dne 5. 3. 2015. Za takového stavu Ústavní soud neshledal žádný důvod pro prodloužení lhůty a žádost zamítl".

Stěžovatel však i přes to i v nyní projednávaném případě podal svoji žádost České advokátní komoře až v průběhu lhůty k odstranění vad a sám se tak opět dostal do situace, kdy o jeho žádosti bude rozhodnuto až poté, co Ústavním soudem stanovená lhůta k doplnění již uplynula. Uvedené jde však plně k tíži stěžovatele, který přes svou znalost požadavků zákona o Ústavním soudu nezaslal bezvadnou ústavní stížnost a neodstranil vady ve stanovené lhůtě. Ústavní soud proto návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu