Constitutional Court dismisses complaint on costs of litigation when claimant is partially successful but claim amount barred by statute of limitations.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Jakub Dvořák's constitutional complaint against the Supreme Court's ruling on litigation costs. Dvořák argued that his detention violated his freedom and that the denial of costs was unjust, though his claim for damages was time-barred. The Court held that since the lower courts did not exercise discretionary judgment on the damages amount, the Supreme Court correctly applied the rule that partial success does not guarantee full cost reimbursement.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 142 odst. 2 o. s. ř.; When a claimant is partially successful but the disputed amount is determined by law rather than judicial discretion, the court may deny full litigation costs even if the claimant was successful on the legal issue.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jakuba Dvořáka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1773/2013-127 ze dne 14. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl výrokem č. I změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. 22 Co 452/2012-90 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2013 č. j. 21 C 263/2011-64 tak, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 1 Nt 121/2005, kterým byl žalobce vzat do vazby, jakož i faktickým výkonem vazby žalobce došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla z důvodu promlčení zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 326 000 Kč a konstatování, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 1 Nt 121/2005, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu. Městský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, jak je shora uvedeno. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů správně považovaly za promlčenou náhradu nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Co 3161/2008), avšak tento závěr se neuplatní v případě náhrady nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, neboť konstatování porušení práva se podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první obč. zák. jako právo osobní nepromlčuje. Nejvyšší soud dodal, že na tomto závěru nic nemění současná právní úprava, podle níž se nároky na náhradu nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb.") promlčují. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b, § 224 odst. 2, § 151 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce uplatnil dva samostatné nároky, přičemž co do požadavku na konstatování porušení práva byl úspěšný a co do požadavku na přiznání finančního zadostiučinění neúspěšný. Z hlediska procesního posouzení úspěchu pak nelze hovořit ani o úplném úspěchu ani o úplném neúspěchu žalobce, přičemž úspěch obou procesních stran je stejný, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím ani soudem dovolacím.
Stěžovatel s právními závěry soudů, pokud jde o výrok o nákladech řízení, nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž za úspěch ve vztahu k náhradě nákladů řízení u žalob požadujících zadostiučinění podle zák. č. 82/1998 Sb. se považuje úspěch v základu věci a nikoliv co do výše požadovaného nároku. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 170/99
,
II. ÚS 3388/11
a
I. ÚS 1310/09
.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1310/09
,
I. ÚS 1505/08
,
II. ÚS 2412/10
,
II. ÚS 3388/11
) rovněž plyne, že pokud soud rozhoduje o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., a přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Není totiž na místě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku byl "sankcionován" nepříznivým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.
O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. V daném případě byl totiž stěžovatel úspěšný pokud jde o konstatování porušení práva, nicméně co do požadované částky byl s ohledem na promlčení nároku zcela neúspěšný. Ze strany soudů tak vůbec nedošlo k rozhodování o výši (přiměřenosti) požadované částky, jež by záviselo na volné úvaze soudu ve smyslu § 136 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Tuto okolnost Nejvyšší soud zohlednil při rozhodování o nákladech řízení, když postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a ve svém rozhodnutí promítl skutečnost, že úspěch obou procesních stran byl stejný.
Ústavní soud připomíná, že stejně jako v ostatních případech i při posuzování náhrady nákladů řízení ve věcech odpovědnosti státu vždy vychází z konkrétních okolností každé věci a, jak bylo zmíněno, k problematice nákladů řízení přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno a při rozhodování o nákladech řízení byl zohledněn výsledek sporu u soudů všech stupňů. Za daných okolností neshledal v postupu dovolacího soudu pochybení, které by mohlo založit porušení práva na spravedlivý (řádný) proces (srov. obdobně
sp. zn. IV. ÚS 1225/13
,
II. ÚS 3075/13
,
I. ÚS 3399/13
,
II. ÚS 510/14
).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o poukaz stěžovatele na nález
sp. zn. III. ÚS 170/99
, v němž byla řešena obdobná problematika náhrady nákladů v řízení na ochranu osobnosti podle § 13 obč. zák., není případný. Šlo o odlišnou situaci, kdy (relativně úspěšný) žalobce měl hradit žalovanému náklady odvolacího řízení, přičemž rozhodnutí soudů nebyla řádně odůvodněna.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu