Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding legal costs when damages were negligible.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013 č. j. 35 Co 32/2013-134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 4. 2013 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl jednak změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 5. 2012 č. j. 52 C 234/2011-82 tak, že se konstatuje, že ve stěžovatelem zahájeném řízení o poskytnutí informace bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jednak byl tento rozsudek ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení nemajetkové újmy 75.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen (výrok I.), dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Nákladové výroky městský soud odůvodnil tak, že oba účastníci byli úspěšní pouze částečně.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tento závěr je v extrémním rozporu s tím, že byl úspěšný v základu věci, tedy v tom, že mu vznikla nemajetková újma, přičemž forma zadostiučinění, zda ve formě konstatování práva nebo v penězích podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla dána úvahou soudu podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Je proto názoru, že mu měla být podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznána plná náhrada nákladů řízení za jeho právní zastoupení advokátem, a v této souvislosti se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000

sp. zn. III. ÚS 170/99

, ze dne 5. 8. 2009

sp. zn. I. ÚS 1310/09

, ze dne 11. 5. 2010

sp. zn. I. ÚS 1505/08

, ze dne 4. 4. 2011

sp. zn. II. ÚS 2412/10

, ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. II. ÚS 3388/11

a ze dne 20. 11. 2012

sp. zn. II. ÚS 660/11

s tím, že pokud městský soud názory v nich vyjádřené nerespektoval, porušil čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu, reprezentované shora označenými nálezy

sp. zn. I. ÚS 1310/09

,

I. ÚS 1505/08

,

II. ÚS 2412/10

,

II. ÚS 3388/11

, plyne, že pokud soud rozhoduje o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., a přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. O takový případ stricto sensu v nyní souzené věci nešlo, neboť obecné soudy stěžovateli peněžitou náhradu nepřiznaly vůbec. V nálezech

sp. zn. III. ÚS 170/99

a

I. ÚS 660/01

pak byla řešena jiná, nicméně obdobná problematika, a to náhrada nákladů v řízení na ochranu osobnosti podle § 13 občanského zákoníku, kdy žádná náhrada nemajetkové újmy v penězích nebyla přiznána, ale žalobce byl úspěšný co do "základu nároku", tedy že se mu podařilo prokázat neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Nutno podotknout, že v prvně uvedené kauze nastala situace, kdy (relativně úspěšný) žalobce měl hradit žalovanému náklady odvolacího řízení, ve druhé věci Ústavní soud zdůraznil mimořádné okolnosti případu, mající svůj původ již v období minulého nedemokratického režimu, v němž bylo vůči stěžovateli kvůli jeho víře postupováno zjevně protiprávně.

Ústavní soud se (nejen) ve výše uvedených rozhodnutích staví za to, aby obecné soudy nerozhodovaly o náhradě nákladů podle výsledku sporu "mechanicky", tj. bez komplexního zohlednění merita věci, k čemuž dlužno dodat, že ani aplikace nálezů tohoto soudu nemůže být mechanická, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Pokud jde o souzenou věc, nelze přehlédnout, že stěžovatel byl co do jím uplatňovaných finančních nároků zcela bez úspěchu, újma, jež mu měla být způsobena, byla ve své podstatě, jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zanedbatelná, přičemž zcela absentují nějaké významné okolnosti, jež by hovořily ve stěžovatelův prospěch, kdy naopak stěžovatelův postup ve věci poskytnutí informací nese rysy tzv. šikanózního výkonu práva, jak lze rovněž vyvodit z napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá, co by mohl závěru městského soudu, že si každý z účastníků sám ponese náklady soudního řízení, z hlediska materiální spravedlnosti (a potažmo ústavnosti) vytknout.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu