Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded due to lack of constitutional violation. The Court rejects claims of rights infringement regarding police procedures and water leak reporting. The Court emphasizes minimal interference with ordinary courts' jurisdiction. The Court finds no constitutional errors in lower court decisions. The Court upholds the principle of judicial finality in ordinary proceedings. The Court rules that disagreement with court conclusions does not constitute a constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 9. 2013 č. j. 5 C 219/2012-23, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 39 Co 78/2014-36 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5289/2014-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 až 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít nesprávnou a svévolnou aplikací zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal trestní oznámení na oznamovatele úniku vody a poté co bylo jeho trestní oznámení Policií ČR založeno, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, požadoval u obecných soudů náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč způsobené mu nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem jeho žalobu zamítl, neboť postup Policie ČR neshledal nesprávným úředním postupem. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem jako nedůvodné zamítl. O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Obvodní soudu pro Prahu 7 i Městský soud v Praze v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nekvalifikovaly činnost orgánů státu (v daném případě Policie ČR) jako nesprávný úřední postup v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2989/2012 nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, vše dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 2745/13

nebo

IV. ÚS 2410/15

)

Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavně garantovaných základních práv oznamovatelů (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 361/96

,

I. ÚS 445/05

,

III. ÚS 585/07

nebo

I. ÚS 84/99

). V usnesení

sp. zn. II. ÚS 1948/08

, na které stěžovatel odkazuje, Ústavní soud dospěl k závěru, že naznačené procesní nedostatky (spočívající v postupu Policie ČR, která vyrozuměla oznamovatele o uložení jeho trestního oznámení) nepředstavují porušení základních práv stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu