Constitutional complaint dismissed as inadmissible because the labor dispute proceedings were not yet finally concluded.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Mileny Černé, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3777/2014-194 ze dne 14. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že výklad pojmu "nadbytečnost" v ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), zastávaný v napadeném rozsudku, popírá samotný princip ochrany zaměstnance před svévolným propuštěním a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nadto zcela opomenul účelovost dané výpovědi, kterou ve svém rozhodnutí konstatoval Městský soud v Praze.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 19 C 29/2012-121 ze dne 21. 5. 2013 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, daná jí dne 26. 4. 2011, je neplatná (výrok I.), dále uložení povinnosti žalované zaplatit jí 2 500 Kč s přísl. (výrok II.) a uložení povinnosti žalované upravit (naznačeným způsobem) posudek o pracovní činnosti stěžovatelky ze dne 14. 12. 2011 (výrok III.). Rozhodl též o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky, které směřovalo do výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, do výroku o úpravě pracovního posudku a do výroku o nákladech řízení, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 440/2013-167 ze dne 8. 1. 2014 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o úpravě pracovního posudku potvrdil, ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru jej změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti měnícímu výroku a závislému nákladovému výroku podala žalovaná strana dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j. 21 Cdo 3777/2014 ze dne 14. 7. 2015 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 372/04

ze dne 26. 11. 2004,

sp. zn. II. ÚS 287/14

ze dne 30. 1. 2014, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Tento požadavek zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto "další" stádium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí též směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (shodně viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1987/14

ze dne 30. 9. 2014,

sp. zn. III. ÚS 3576/13

ze dne 4. 12. 2013,

sp. zn. I. ÚS 1438/14

ze dne 5. 5. 2014,

sp. zn. II. ÚS 2407/15

ze dne 30. 9. 2015 a další).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781].

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Městským soudem v Praze, kterému byla věc v části napadené ústavní stížností vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost. I když je odvolací soud obecně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodne v souladu s jeho závěry, resp. že nerozhodne totožně se svým předchozím rozhodnutím, neboť stěžovatelce zůstala i nadále možnost v rámci dosud pokračujícího řízení uplatňovat svá práva a vznášet námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, čímž jí zároveň byla zachována možnost právní názor dovolacího soudu zvrátit. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zasáhlo do stěžovatelčina základního ústavně zaručeného práva, se může domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj