Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the appealed decision is not final.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Stefana Markova, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015 č. j. 103 VSPH 555/2014-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze v řízení o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka k návrhu právního zástupce stěžovatele rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 176 ICm 4050/2013.

V ústavní stížnosti stěžovatel přiblížil okolnosti, za jakých soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Margita Víšková označila připomínky právního zástupce stěžovatele za "hloupé", a způsob, jakým se následně dožadovala svědectví od protistrany a veřejnosti přítomné v jednací síni o tom, co kdo řekl. Právní zástupce stěžovatele sice následně přijal omluvu a vysvětlení soudkyně, cítil se však jejím chováním profesně poškozen. Navrhl, aby příslušná soudkyně byla z projednávané věci vyloučena pro její zjevně nepřátelský poměr k právnímu zástupci stěžovatele, spočívající v použitém výrazu "hloupý". Vrchní soud v Praze však neshledal důvody pro vyloučení soudkyně a ústavní stížností napadeným usnesením jeho návrhu nevyhověl. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že soudkyně svým projevem, který nebyl v souladu s etickými pravidly důstojnosti soudcovského stavu, ohrozila důvěru stěžovatele v nezávislé, odborné a spravedlivé rozhodování v jeho věci.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy České republiky).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno. V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního soudu v Praze považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele. Jeho návrh byl Ústavnímu soudu podán předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto musel být odmítnut (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2222/09

ze dne 9. 9. 2009, usnesení

sp. zn. III. ÚS 3336/10

ze dne 15. 12. 2010, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2663/12

ze dne 7. 11. 2012, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2913/13

ze dne 14. 10. 2013, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 826/14

ze dne 13. 1. 2015, usnesení

sp. zn. I. ÚS 575/15

ze dne 1. 4. 2015, usnesení

sp. zn. III. ÚS 3407/14

ze dne 3. 6. 2015, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1982/15

ze dne 21. 8. 2015 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Pokud kdy Ústavní soud přistoupil k meritornímu, resp. quasi-meritornímu přezkumu, stalo se tak v situaci věcně a procesně zcela mimořádné.

Vzhledem k výše uvedenému, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2015

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka