Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs as not meeting constitutional review threshold.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anežky Válkové, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 20 Co 462/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, vydaného v její exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením změnil odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně a zastavil exekuci, nařízenou proti stěžovatelce coby povinné. Důvodem mu byl chybný postup rozhodce v předcházejícím řízení spočívající v tom, že rozhodnutí o ustanovení opatrovníka stěžovatelce nebylo řádně doručeno, nenabylo právní moci a následně nebyl řádně doručen ani rozhodčí nález, který byl posléze užit jako exekuční titul. Výrokem III., proti kterému brojí stěžovatelka ústavní stížností, odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení žádnému z účastníků, neboť na žádné straně nespatřoval zavinění na zastavení exekuce.

Stěžovatelka je přesvědčena, že zavinění na zastavení exekuce je na straně vedlejšího účastníka (oprávněného), neboť rozhodčí nález byl vydán na základě jím formulované neplatné rozhodčí doložky, a obšírně zdůvodňuje, že napadený výrok je v kolizi s (identifikovanou) judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Obecně lze k přezkumu nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem uvést, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nejsou způsobilým předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz, jakož i všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Z toho vyplývá, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z dotčených procesních pravidel, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole; věci, v nichž Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou povýtce výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

sp. zn. III. ÚS 727/2000

,

sp. zn. III. ÚS 619/2000

,

sp. zn. I. ÚS 633/05

).

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení a proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Vzhledem k tomu, že nepolemizuje se závěry, na kterých je napadené rozhodnutí postaveno, ale uplatňuje výhrady jiné, není z ústavní stížnosti dobře patrné, čím se měl obecný soud dopustit porušení jejího základního práva na spravedlivý proces; odkazovaná judikatura se vyjadřuje primárně k následkům neplatnosti rozhodčích doložek (čímž není v dané věci přímo použitelná), zatímco odvolací soud závěr o nevykonatelnosti daného titulu založil toliko na té vadě rozhodčího řízení, jež se odvíjela od ustanovení opatrovníka stěžovatelce a nedostatku řádného doručení rozhodčího nálezu, kterou lze vskutku - jak mínil odvolací soud - stěží přičítat oprávněnému.

Závěr, že na zastavení exekuce neměl (svým zaviněním) vliv oprávněný, je ve vztahu k jeho důvodům (ukotveným v procesním postupu v předchozím rozhodčím řízení), tedy obhajitelný i v rovině podústavního práva.

Nelze rovněž přehlédnout, že v dané věci nebylo přípustné dovolání, a toto procesní omezení je založeno na úsudku o nižším významu v ní vydaného rozhodnutí. Bylo by tak proti této logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto zde předpokládá splnění ještě přísněji kladených podmínek [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3251/10

,

III. ÚS 1422/13

].

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu