Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to failure to file appeal first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. července 2014 č. j. 4 T 153/2012-4158 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014 sp. zn. 4 To 306/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 2. ledna 2015 doručena ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na nález Ústavního soudu vydaný dne 16. června 2011 pod

sp. zn. I. ÚS 864/11

, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech bylo vždy proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů podle trestního řádu".

2. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze napadat pravomocná rozhodnutí, k jejichž nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Z obsahu napadených rozhodnutí a jejich poučení je přitom zřejmé, že se stěžovatelka mohla ochrany svých práv domoci prostřednictvím institutu dovolání ve smyslu ustanovení § 265a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení ze dne 22. dubna 2015

sp. zn. II. ÚS 1116/15

a ze dne 11. května 2015

sp. zn. III. ÚS 1166/15

).

4. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (č. 40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Výrok tohoto stanoviska pléna pak zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." K tomu v této souvislosti Ústavní soud v bodě 28 citovaného stanoviska stanovil, že: "S ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů". K tomu je třeba uvést, že příslušná částka Sbírky zákonů byla rozeslána dne 17. března 2014. Je tedy zjevné, že stěžovatelkou podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jakékoliv potenciální úvahy stran neúčelnosti podání dovolání na tomto závěru nemohou nic změnit.

5. Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2015

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj