Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding tax deduction principle violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti SE DUBČANY s. r. o., se sídlem U Habeše 800/11, Praha 5 - Slivenec, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem Heydukova č. 505/3, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 4 Afs 244/2014-32 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 15 Af 116/2013-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, kterým bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Výše označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, kterou proti rozhodnutí krajského soudu podala. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, podle něhož "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje", a dovodil, že "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu". Podle Nejvyššího správního soudu tudíž nemohl správní orgán ani v řízení o stížnosti zohlednit dopady solárního odvodu do poměrů stěžovatelky, a následně tak nemohl učinit v soudním řízení ani správní soud; vyslovil-li v této souvislosti (v návaznosti na právní závěry vyplývající z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu), že stěžovatelka měla námitku rdousícího efektu uplatnit již v řízení o stížnosti, je sice třeba tento názor "korigovat" právě s ohledem na závěry rozšířeného senátu, avšak i přes tuto dílčí nesprávnost je napadené rozhodnutí krajského soudu věcně správné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, a to povinnosti zkoumat, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt, čímž porušily její legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném soudním řízení. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí i za překvapivá, přičemž současně zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu závěrů obsažených ve zmíněném nálezu jsou v jejím případě zcela zjevné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že není další přezkumnou instancí, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení (podústavního práva) provedených ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, jestliže napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku, zejména pak Listinou. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami obsaženými v ústavních stížnostech v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (např.

sp. zn. III. ÚS 732/13

,

III. ÚS 2300/13

,

III. ÚS 61/14

,

III. ÚS 1153/14

,

III. ÚS 1154/14

,

III. ÚS 1155/14

,

IV. ÚS 1156/14

,

II. ÚS 1157/14

,

II. ÚS 1273/14

nebo

IV. ÚS 776/15

; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka rovněž odkazuje na nález zdejšího soudu

sp. zn. II. ÚS 2216/14

, kterým Ústavní soud zamítl stížnost v obdobné věci. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu