Constitutional Court dismisses solar tax appeal as manifestly unfounded and previously decided. Solar tax appeal dismissed as manifestly unfounded due to prior identical ruling. Constitutional Court rejects solar tax appeal as manifestly unfounded citing prior decision. Solar tax appeal dismissed as manifestly unfounded based on previous identical case. Constitutional Court rejects solar tax appeal as manifestly unfounded. Solar tax appeal dismissed as manifestly unfounded due to prior identical ruling. Solar tax appeal dismissed as manifestly unfounded citing prior decision. Solar tax appeal dismissed as manifestly unfounded based on previous identical case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Solar Klatovy s.r.o., IČ: 29084644, se sídlem Mrákov - Starý Klíčov 143, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2014 č. j. 7 Afs 110/2013-37 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 15 Af 277/2012-58, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. března 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv, resp. ústavních principů, obsažených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně podala návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 15 Af 277/2012-58 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2012 č. j. 4731/12-1200-506330. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti několika rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně, jimiž bylo rozhodováno o jejích stížnostech na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb.

3. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 16. ledna 2014 č. j. 7 Afs 110/2013-37. Ve svém odůvodnění vyšel ze závěrů přijatých jeho rozšířeným senátem v usnesení ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle něhož nelze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně podle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.

4. Stěžovatelka se domnívá, že správní soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezů Ústavního soudu, neboť se neřídily jeho pokynem vysloveným v nálezu ze dne 15. května 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

(N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a nezkoumaly, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt. Tím mělo být porušeno její legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném řízení. Dále namítá překvapivost napadených rozhodnutí, přičemž opakovaně zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu bodu 88 uvedeného nálezu jasně vyplývají z jí předkládaného účetnictví. Zároveň mělo dojít k porušení zákazu denegationis iustitiae, jelikož odkazovaný institut prominutí daně stojí zcela mimo její procesní dispozici. Jinými slovy, jí namítaný rdousící efekt solárního odvodu již nebude moci být posouzen v řízení, jež by mohla sama iniciovat.

II. Vlastní posouzení

5. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje toliko na posouzení, zda rozhodnutími obecných soudů nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena základní práva a svobody. Jen v tomto rozsahu je oprávněn zasahovat do jejich činnosti a případně přehodnocovat jejich skutková zjištění nebo právní závěry. Platí přitom, že závěr o takovémto porušení nelze vyvozovat z jakéhokoliv jejich pochybení nebo nezákonnosti.

7. V případě posuzované ústavní stížnosti se v plné míře uplatní právní závěry vyslovené v usnesení ze dne 17. dubna 2014

sp. zn. II. ÚS 1157/14

, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky podaná v právní věci, jež je z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, jakož i uplatněných stížnostních námitek identická (srov. též usnesení ze dne 29. dubna 2014

sp. zn. III. ÚS 1153/14

). Z těchto důvodů v projednávané věci postačí pouze odkázat na podrobné odůvodnění tohoto usnesení, které je stěžovatelce již známo. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje ani v nyní napadených rozhodnutích libovůli či jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení základních práv a zakládal tak důvod pro jeho kasační zásah.

8. Je namístě připomenout, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva nebo svobody již bylo Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky v ní vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými. Ústavnímu soudu proto v projednávané věci nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení z tohoto důvodu odmítnout. Zbývá dodat, že stejným způsobem musel rozhodnout také o jejím návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Jan Musil v. r.

předseda senátu