Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to non-exhaustion of legal remedies.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint on procedural grounds, citing formal defects and the principle of subsidiarity. The applicant failed to submit a lawyer's power of attorney and copies of the challenged decisions initially, and the appeal to the Supreme Court remained undecided at the time of filing. The court ruled that a constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, specifically noting that the ongoing appeal proceedings preclude the examination of the constitutional issue.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; § 75 para. 1: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies provided by law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Betlémské nám. 2, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 73 T 1/2013, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 12 To 85/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh stěžovatele doručený Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2015 trpěl formálními vadami. Stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem a k jeho návrhu nebyly připojeny kopie napadených rozhodnutí. Ústavní soud stěžovatele výzvou ze dne 23. 2. 2015 poučil o nutných náležitostech podání a vyzval ho k odstranění vad. Plná moc advokáta k zastupování před Ústavním soudem byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 4. 2015. Advokát přiložil také kopii dovolání stěžovatele proti výše uvedeným rozhodnutím ze dne 29. 1. 2015.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Kontrolou v aplikaci infoSoud (www.justice.cz) bylo zjištěno, že o dovolání stěžovatele prozatím nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Tuto skutečnost následně dne 8. 4. 2015 Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Městského soudu v Praze.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. To platí i pro situaci, kdy bylo dovolání sice podáno, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 65/15
ze dne 12. 2. 2015, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3394/10
ze dne 14. 2. 2011 a usnesení
sp. zn. III. ÚS 2776/10
ze dne 26. 10. 2010). Ústavní soud nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud na straně jedné, na straně druhé by však ani nebylo rozumné, aby o souběžně podané ústavní stížnosti dále vedl řízení a sledoval, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost mohla stát bezpředmětnou (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 3731/12
ze dne 3. 6. 2013). Výše zaznamenaný princip subsidiarity přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem předčasným, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 50/13
ze dne 28. 2. 2013).
Jako vhodné se jeví doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pakliže by jeho dovolání Nejvyšší soud nevyhověl a stěžovatel měl i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem (viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3407/11
ze dne 5. 12. 2011).
Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu