Constitutional complaint dismissed as premature due to pending extraordinary appeal in civil proceedings.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Měsíčkové, zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem Nerudova 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2010, č. j. 13 Cm 743/2003-893, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 14 Cmo 527/2010-939, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí v občanskoprávní věci. Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje řádný opravný prostředek, mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení

Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v téže věci podala rovněž dovolání, které je podle občanského soudního řádu mimořádným opravným prostředkem. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dne 23. 5. 2013 dotazem u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který sdělil, že stěžovatelka podala skutečně v téže věci dovolání a že o něm dosud nebylo dosud rozhodnuto.

Je sice pravdou, že Vrchní soud v Praze v poučení napadeného usnesení uvedl, že dovolání přípustné není. Leč, stěžovatelka dovolání přesto podala. Z toho plyne, že se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv a svobod lze v rámci dovolacího řízení odstranit. Nelze přitom a priori vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než vrchní soud a stejně jako stěžovatelka; rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Ústavní soud nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud na straně jedné, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovatelce vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnosti tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud pak není oprávněn odmítnout její případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu 1. a 2. stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud Ústavní soud nyní deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pokud se stěžovatelka domáhala náhrady nákladů řízení po účastnících řízení, tu Ústavní soud poukazuje na § 62 odst. 3 zákona o Ústavního soudu, podle kterého „Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.“. Pouze „v odůvodněných případech podle výsledků řízení“ může Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nynější ústavní stížnost stěžovatelky však byla odmítnuta z formálního důvodu (srov. kritérium „podle výsledků řízení“), a již proto nebylo možné jejímu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení vyhovět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2013

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj