Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding tax refund and administrative procedure violations.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 5 As 59/2014-36, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Af 42/2012-81, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 31. 1. 2012 č. j. KUZL/28459/2011, č. j. KUZL/64374/2011, č. j. KUZL/64373/2011, č. j. KUZL/42691/2011, a č. j. KUZL/28458/2011, a rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž ze dne 6. 4. 2011 č. j. MeUKM/015976/FIN/geavr/2, č. j. MeUKM/015976/FIN/geavr/1, ze dne 17. 8. 2011 č. j. MeUKM/056783/FIN/geavr/2, č. j. MeUKM/056783/FIN/geavr/1, a ze dne 31. 5. 2011 č. j. MeUKM/037643/FIN/geavr/1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 94 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Městský úřad Kroměříž ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj v částkách 489 Kč, 45 000 Kč, 64 075 Kč, 15 000 Kč a 46 338 Kč.

K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Zlínského kraje též napadenými rozhodnutími tato rozhodnutí změnil v jejich výrokové části toliko terminologicky tak, že žádosti "se nevyhovuje".

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Af 42/2012-81 zamítl žalobu, již proti rozhodnutím žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje stěžovatelka podala; též její kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, a to rozsudkem ze dne 19. 12. 2014 č. j. 5 As 59/2014-36.

Rozhodné důvody, na nichž správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí, jsou stěžovatelce známy, pročež znovu reprodukovat je netřeba.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vnímá usnesení Ústavního soudu vydaná v jiných jejích obdobných věcech, avšak i když se i tato ústavní stížnost týká shodné věci - vrácení přeplatku na místním poplatku - jsou skutkové i právní okolnosti dané věci odlišné. Odlišnost přitom spatřuje v tom, že nyní v podané žalobě včas uplatnila námitku ohledně povinnosti správce daně vydat platební výměr na místní poplatek, přičemž správní soudy, které se jí zabývaly, dospěly k závěrům, které nejsou akceptovatelné a jež jsou v rozporu s principem zapovídajícím rozhodovací libovůli. Nejvyššímu správnímu soudu v této souvislosti též vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (názorem, že v řízení o přeplatku je možné přezkoumat i samotnou hmotně právní povinnost k placení místního poplatku), aniž předložil věc rozšířenému senátu ve smyslu § 17 s. ř. s. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že za situace, kdy jí nebyla poplatková povinnost řádně vyměřena platebními výměry (když konkludentní vyměření poplatku možné není), jsou rozhodnutí o nevrácení přeplatku rozhodnutími nicotnými. Konečně polemizuje s Nejvyšším správním soudem i ohledně povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí, resp. za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, a setrvává v názoru, že právní důvod pro jeho placení dán není.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud (usneseními

sp. zn. II. ÚS 2878/13

,

sp. zn. I. ÚS 2879/13

,

sp. zn. II. ÚS 2880/13

,

sp. zn. III. ÚS 3343/13

,

sp. zn. IV. ÚS 3520/13

,

sp. zn. I. ÚS 3792/13

,

sp. zn. III. ÚS 177/14

,

sp. zn. III. ÚS 2303/14

a další) již dříve odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí, týkající se hmotněprávní povinnosti k úhradě místního poplatku, se uplatní i v dané věci; totéž platí i ohledně oponentury stěžovatelky proti postupu správního orgánu, nevyhověl-li jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (nevydal požadované platební výměry), a z toho dovozované nicotnosti jeho rozhodnutí (o nevrácení přeplatku).

K tvrzení stěžovatelky, že "stávající skutkové a právní okolnosti" jsou v této věci "poněkud odlišné" oproti okolnostem, na nichž Ústavní soud založil rozhodnutí v jejích obdobných právních věcech (viz výše), je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu přísluší z ústavněprávního rozměru zhodnotit, zda řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 583/99

,

sp. zn. IV. ÚS 259/2000

,

sp. zn. III. ÚS 639/02

,

sp. zn. III. ÚS 474/04

,

sp. zn. IV. ÚS 679/05

,

sp. zn. III. ÚS 9/06

,

sp. zn. III. ÚS 249/06

a další).

To se logicky uplatní i v této věci, jestliže stěžovatelka svojí námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotně právní povinnost k placení poplatku), ponechávajíc přitom stranou, že otázku interpretace a aplikace § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama předestřela, jakož i - a to především - pomíjejíc skutečnost, že jí vskutku hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku svědčila, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně.

Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti postupu Nejvyššího správního soudu, pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - ani v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu