Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unreasonable repetition of arguments already settled by higher courts.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013 č. j. 2 Afs 57/2013-34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 č. j. 31 Af 271/2011-122, proti rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 24. 10. 2011 č. j. MMB/398470/2011, č. j. MMB/398471/2011 a č. j. MMB/398472/2011, a proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň ze dne 5. 10. 2011 č. j. MCLISEN09366/2011/2500, č. j. MCLISEN 09365/2011/2500 a č. j. MCLISEN09355/2011/2500, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Průběh správního a soudního řízení

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, a to zejména pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadenými rozhodnutími Magistrátu města Brna ze dne 24. 10. 2011 č. j. MMB/398470/2011, č. j. MMB/39847/2011 a č. j. MMB/398472/2011 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím o přeplatku vydaným Úřadem městské části Brno - Líšeň (dále jen "správce daně") a rozhodnutí o přeplatku byla potvrzena. V rozhodnutích správce daně nebylo vyhověno žádostem stěžovatelky podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), o vrácení přeplatků na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení (ve výši 130 000 Kč a 2x 155 000 Kč). Z hlediska práva hmotného se tato správní rozhodnutí opírala o § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích").

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 č. j. 31 Af 271/2011-122 byla správní žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obecný soud v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na tehdy platné znění § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích uvedl, že obec využila zákonné možnosti a místní poplatek za jiné technické herní zařízení zavedla obecně závaznou vyhláškou (§ 14 odst. 2 citovaného zákona). Krajský soud shledal, že sázkové hry provozované stěžovatelkou podléhaly místnímu poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR - vyšel z toho, že pod pojem "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí" lze podřadit také koncový interaktivní videoloterijní terminál. Zmocnění k vydání povolení k provozování jiného technického herního zařízení ze strany Ministerstva financí ČR dovodil soud z ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích.

4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 25. 7. 2013 č. j. 2 Afs 57/2013-34 zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu.

II. Obsah ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentovala tím, že jak v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutím správce daně, tak i posléze v řízení před správními soudy označila za základní otázku to, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaná jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí ČR podle zvláštního právního předpisu, jde-li o zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému - přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal. Stěžovatelka dále namítala, že soudy nesprávně a nedostatečně posoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce daně (poplatku) mít a k důkazu užít. Vyslovila přesvědčení, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád podle jejího názoru nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, jak se neoprávněně stalo v posuzovaném případě. Stěžovatelka poukázala též na skutečnost, že žádný právní předpis Ministerstvo financí ČR k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje - poplatek tedy nelze vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Zdůraznila rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.

III. Právní posouzení

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li jej jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních orgánů ani obecných soudů v daném případě za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky; její nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřila v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy místních poplatků, jakož i k problematice výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavních stížností téže stěžovatelky, o kterých již Ústavní soud rozhodl odmítavě mj. v řízeních vedených pod

sp. zn. II. ÚS 2878/13

,

sp. zn. III. ÚS 3243/13

a

sp. zn. I. ÚS 3792/13

[k předmětným otázkám věcně srov. též nález ze dne 14. 6. 2011

sp. zn. Pl. ÚS 29/10

(N 110/61 SbNU 625), jenž je relevantní i z hlediska doby vydání napadených správních aktů]. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

9. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu