Constitutional Court dismisses appeal claiming double jeopardy and procedural violations in retrial motion denial. Stated that retrial is extraordinary remedy requiring clear constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. N. U., t. č. ve Věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2014 č. j. 8 T 131/2000-3023 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 10 To 97/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze rozhodoval ve věci dvakrát, poprvé na základě stížnosti podané samotným stěžovatelem, podruhé na základě stížnosti podané jeho obhájkyní. Stěžovatel trestním soudům dále vytýká, že o jeho návrhu na povolení obnovy řízení rozhodly v neveřejném zasedání, přestože správně měly rozhodovat v zasedání veřejném. Napadená usnesení pak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná, protože z nich nevyplývá, které důkazy jím navržené trestní soudy nepovažují za nové, resp. za nepřesvědčivé v tom, že by mohly vést ke změně odsuzujícího rozsudku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně

odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými. Pokud uvedený princip platí v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 254/12

).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Trestní soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 62/04

nebo

I. ÚS 3022/11

).

V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval předně to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.

O takovou situaci však v tomto případě nejde. Za známku takové libovůle totiž nelze považovat zamítnutí důkazních návrhů z hlediska obnovy řízení zjevně irelevantních. Jde zejména o návrhy na provedení důkazů, které již byly v původním řízení provedeny, případně je-li změna jejich obsahu z povahy věci vyloučena. Jde však také o důkazy zdánlivé - návrhy na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2606/11

nebo

IV. ÚS 664/14

).

V posuzované věci Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí poukázal na skutečnost, že stěžovatelův návrh na obnovu řízení je celkem již třetím v pořadí a je prakticky totožný s návrhem předchozím, který tento soud svým rozhodnutím z 12. 12. 2012 zamítnul jako nedůvodný. Krajský soud v Hradci Králové dále zdůraznil, že síla důkazů provedených v původním řízení byla taková, že nové důkazy navrhované stěžovatelem nejsou způsobilé zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze se následně s těmito závěry ztotožnil.

Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nepovažovaly za způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení, a závěry těchto soudů nepovažuje za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitky stěžovatele ohledně vad, k nimž mělo dojít v průběhu řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. V tomto řízení sice skutečně došlo k pochybení, když Vrchní soud v Praze rozhodl o stížnosti podané samotným stěžovatelem, přestože v tu dobu ještě běžela lhůta k podání stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jeho obhájkyni, která podala stížnost následně. Vrchní soud v Praze však tuto vadu zhojil tím, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové na základě stížnosti obhájkyně stěžovatele znovu přezkoumal a ve věci rozhodl. Daným postupem tedy nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i při posuzování námitky, že trestní soudy o návrhu na povolení obnovy rozhodovaly v neveřejném zasedání. Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Hradci Králové tento návrh posoudil tak, že je totožný s předchozím návrhem stěžovatele na obnovu řízení, o němž rozhodl 12. 12. 2012. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně nespecifikuje žádný konkrétní důkazní návrh, jenž by měl být posouzen jako zcela nový, tj. takový, který neuváděl ve svém předchozím návrhu na povolení obnovy řízení. Byly tedy splněny podmínky předpokládané ustanovením § 286 odst. 2 trestního řádu, aby trestní soudy o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodovaly v neveřejném zasedání (srov. a contrario nález

sp. zn. III. ÚS 608/10

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu