Constitutional Court dismissed appeal as unfounded due to lack of procedural defects in criminal retrial proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: J. F., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Michalem Janovcem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, směřující proti rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 4 T 145/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2014, směřuje proti rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 4 T 145/2012. Ani na základě výzvy k odstranění vad (a odůvodnění usnesení o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele,

sp. zn. III. ÚS 3529/13

, ze dne 17. 1. 2014) nebyl advokát stěžovatele schopen formulovat petit ústavní stížnosti tak, aby odpovídal potřebě formální bezvadnosti ústavní stížnosti, když opětovně navrhuje, aby Ústavní soud "zrušil poslední rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci 4 T 145/2012". Z textu ústavní stížnosti však lze dovodit, že tato směřuje také proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 7 To 409/2013. V tomto rozsahu se také Ústavní soud, po zvážení možnosti odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, rozhodl stížnost přezkoumat.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl dne 24. 10. 2013, sp. zn. 4 T 145/2012, ve veřejném zasedání tak, že dle ustanovení § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 4 T 145/2012, ukončené rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2013, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla dne 3. 12. 2013, sp. zn. 7 To 409/2013, zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo k evidentnímu procesnímu pochybení vyšetřujícího orgánu a soudu a tím byla porušena základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3.

Stěžovatel pak v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že okresní soud nepředvolal navrhovaného svědka, v rámci prokazování v oboru chemie nebylo dostatečně prokázáno, kolik skutečně bylo v barelech nafty a nemohla tak být stanovena škoda, kterou stěžovatel způsobil svým jednáním. Stěžovatel, který se původně v rámci vyšetřování doznal, dále namítá, že byl k doznání donucen vyšetřovatelem.

II. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

III. Dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 62/04

ze dne 15. 4. 2004 nebo usnesení

sp. zn. I. ÚS 3022/11

ze dne 6. 3. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Za známku takové libovůle nelze považovat zamítnutí důkazních návrhů z hlediska obnovy řízení zjevně irelevantních. Jde zejména o návrhy na provedení těch důkazů, které již byly v původním řízení provedeny, případně je-li změna jejich obsahu z povahy věci vyloučena. Jde však také o důkazy zdánlivé - návrhy na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2606/11

ze dne 30. 11. 2011).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 254/12

ze dne 21. 2. 2012).

V projednávané věci tak Ústavní soud posuzoval otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu nejedná, neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.

IV. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k následujícím závěrům:

Okresní soud ve Frýdku-Místku konstatoval, že podstatná část argumentace odsouzeného i jeho obhájkyně je toliko opakováním obhajoby, se kterou se již jak Okresní soud ve Frýdku-Místku, tak Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, vypořádal. Vina stěžovatele byla prokázána nejen jeho doznáním z přípravného řízení, kdy v rámci výpovědi uváděl skutečnosti, které by nemohl znát, pokud by se na popsaném jednání neúčastnil, ale zejména opakovanou a podrobnou výpovědí svědka (o jejíž věrohodnosti nemá soud důvody pochybovat) a dalšími důkazy. Směs vody s naftou byla již v minulosti podrobena znaleckému zkoumání, kdy bylo vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a toto vyjádření jednoznačně vyvrací tvrzení stěžovatele, když bylo v barelech objektivizováno pouze stopové množství nafty, kdy tato byla znehodnocena a nepochybně ji nebylo možné použít jako palivo pro spalovací motory, což byl účel, za kterým ji poškozený pořizoval.

S rozhodnutím a argumentací Okresního soudu ve Frýdku-Místku se ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, když taktéž dospěl k závěru, že existují jednoznačné důkazy, z nichž okresní soud vycházel při rozhodování o vině stěžovatele, a důkazy navrhované stěžovatelem v rámci návrhu na povolení obnovy řízení jsou právem považovány za důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi soudu známými již dříve nemohly vést k jinému závěru o vině, trestu a náhradě škody.

V. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly, s námitkami stěžovatele se vypořádaly a adekvátně, srozumitelně a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, že stěžovatelem předložené důkazy by nevedly k jinému rozhodnutí soudu a nepovažovaly je tak za důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.

Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že porušení základních práv stěžovatele shora označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů neshledal.

VI. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu