Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of exhaustion of ordinary remedies and missing legal representation.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřího Dvořáčka, zastoupeného JUDr. Jiřinou Poslušnou, advokátkou se sídlem Jindřichův Hradec, nám. Míru 162/I, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014 č. j. Nco 95/2014-344 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2014 č. j. 7 Nc 1017/2014-355, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce podjatosti ve výrocích uvedených soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. V ústavní stížnosti, která byla na výzvu Ústavního soudu doplněna, nejsou ani po tomto doplnění uvedeny důvody, pro které má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny.

Ústavní soud přesto přezkoumal ústavní stížnost a stěžovatelem napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný z hlediska procesních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení o nevyloučení soudců řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně

sp. zn. II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

II. ÚS 839/09

,

IV. ÚS 237/09

,

I. ÚS 2617/08

,

IV. ÚS 1643/08

,

II. ÚS 520/07

,

II. ÚS 515/07

,

II. ÚS 57/07

,

II. ÚS 558/07

,

II. ÚS 565/06

,

II. ÚS 644/12

,

II. ÚS 2663/12

,

III. ÚS 2913/13

či

IV. ÚS 2572/14

- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud - v souvislosti s absencí argumentace v ústavní stížnosti - dodává, že v řízení před Ústavním soudem musí být navrhovatel zastoupen advokátem. Smysl a účel obligatorního zastoupení advokátem lze spatřovat zejména v mimořádné závažnosti a specifičnosti řízení a s tím spojené snaze povinným právním zastoupením nejen zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního podání kvalifikovaného návrhu. Z uvedeného vyplývá nezbytnost reálného právního zastoupení od počátku řízení, tj. včetně sepsání samotné ústavní stížnosti (srov.

sp. zn. Pl. ÚS 1/96

). Ústavní soud dále upozorňuje, že postup nerespektující zákon by mohl být také důvodem pro odmítnutí návrhu podaného Ústavnímu soudu (

sp. zn. II. ÚS 632/06

,

II. ÚS 1419/09

, srov. též kárné rozhodnutí orgánu České advokátní komory ze dne 21. 3. 2003, ve věci č. 12/03, Bulletin advokacie 8/2003).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj